ALF

ALF je zkratka pro animal liberation front. jedná se o hnutí radikálních ochránců zvířat (dle different life), zabývající se hlavně přímým osvobozováním zvířat. jsou to ti, kteří vnikají do laboratoří, velkochovů a podobně a zvířata odtud zachraňují. a ano, občas i podpalují laboratoře, zastrašují jednotlivce, aby je odradili od spolupráce s různými firmami páchající násilí a uchylují se k činnostem braným jako násilné. už více než 200 jich sedí ve vězení a jejich tresty bývají neúměrně vysoké. ALF není žádné přímo organizované hnutí, většinou se jedná o menší skupinky lidí, jednajících na vlastní pěst. přesto mají spřátelené organizace, které o úspěších ALF informují. toť v hodně zkratce fakta.

pro mě je spíš zarážející fakt, že někdo, kdo svým chováním přispívá ke smrti a utrpení zvířat, ať už jedením masa, (ne)výběrem kosmetických, úklidových a medicínských produktů, nošením kůže atd. je vnímám jako normální (a morální) a ten, kdo bojuje proti násilí, je obviňován jako terorista. dle mého je legitimní každá akce na záchranu zvířat. ti, co je obviňují z terorismu se rádi ohánějí tím, že porušují zákony. ale nastavení zákonů je jen reflexe většinové společnosti a nevypovídají nic o jejich kvalitě. natož pak o kvalitě společnosti. a radikální (rozuměj bezohledný, násilný) je spíš ten, kdo jakýmkoliv způsobem k utrpení přispívá a ne ten, který se mu snaží zabránit. dále nechápu, proč by konzumování masa nemohlo být postavené mimo zákon stejně jako např. kanibalismus. moje vnitřní zákony jsou mnohem morálnější než ty, které reprezentuje stát. a nevidím důvod, proč bych měla uznávat něco, co je prohnilé od začátku do konce.

historie (bohužel) dokázala, že dobrých cílů se nedá docílit po dobrém. dneska by si jen málokdo troufl tvrdit, že osvobození od otrokářství bylo špatné, přestože nebylo mírumilovné. nebo dosažení volebního práva žen. s ALF je to srovnatelné. někteří lidé vidí jasně důsledky chování většinové společnosti a právě ta je svým chování dohnala k činům. věřte, že kdyby to bylo možné, všichni tihle by rádi dosáhly změny bez jakéhokoliv násilí (v jakékoliv formě). přesto se ALF snaží, aby jejím jednáním nebyli ohroženy lidské životy. bude to znít možná brutálně, ale pokud bych se měla rozhodnout mezi životem tisíce zvířat držených na pokusy a těmi pár lidmi, kteří to páchají, vždy si vyberu život zvířete. to zvíře se rozhodnout nemohlo a nese následky rozhodnutí někoho jiného. proč by je neměl nést člověk, který se rozhodl sám a dobrovolně?

já osobně s ALF souhlasím, podporuji je a mají moje plné sympatie. budu podporovat každého, kdo chrání životy zvířat a jestli je to podle dnešních zákonů terorismus? pak jsem s čistým svědomím terorista. myslím, že jsem konečně pochopila, co mi kdysi prorokoval jeden mladý muž a to, že jsem pankáč a tím vždycky zůstanu.

best friend - ever, never

zase zamířím jednou hluboko do minulosti. jenže ono je to tak úzce propojené s přítomností. tak pěkně po pořádku.

snad ještě horší než přijít o přítele je přijít o dobrého kamaráda, tedy toho nejlepšího. alespoň v té době jsem si to myslela, dala bych za něj ruku do ohně, dýchala za něj. byli jsme téměř nerozluční a jen málokdo věřil tomu, že spolu nic nemáme, přesto to tak bylo. věděla jsem o něm všechno a on o mně. mohla jsem se na něj spolehnout, stejně jako on na mě. byla jsem jediný člověk, kterému půjčil své auto. a všichni říkali, že mě má rád a že by chtěl víc. já věděla, že ne. že je to prostě ten nej kamarád.

proto když potkal jednu slečnou a zamiloval se, byla jsem šťastná a strašně mu to přála. věděla jsem, že tím samozřejmě náš vztah utrpí, ale bylo pro mě důležitější, že on je spokojený. byla jsem připravená na to, že se už neuvidíme tak často, že bude mít jiné priority. s čím jsem ale nepočítala vůbec, byl fakt, že mě odepíše úplně. jeho slečna mi nemohla přijít na jméno, nedokázala se svým přístupem k lidem náš vztah pochopit a regulérně na mě žárlila. až nás dostala od sebe. nevím dodnes, jestli uvěřil řečem, které říkala a nebo chtěl mít od ní jen klid. ale ze svého života mě vyškrtl. když jsem se s ním náhodou někde potkala sama, byl zase milý a usměvavý, ale pokud byla ona někde poblíž, ani se na mě nepodíval, co hůř, dával mi najevo pohrdání a nechuť. tak jsem to začala akceptovat, ale nikdy se s tím nesmířila. vlastně proti mě tehdy poštvala ještě jednu moji kamarádku a udělala si z ní svého komplice. tohle je už dobrých pět let stará záležitost. během let její žárlivost otupila, také už nebylo žárlit na co. takže jsem se s nimi začala občas vídat, ono to stejně ani nešlo, neboť máme dost společných přátel. přesto mezi mnou a jím panovalo ledové napětí.

včera jsme takto ve čtyřech seděli na pivu. neplánovaně, šla jsem na pivo s jiným svým kamarádem, který nakonec odešel a my tam zůstali takto ve čtyřech. on se s ní rozešel, prý to bylo oboustranné. jenže ona pořád doufá. evidentně. dělá, že je vše v pohodě, ale přitom jsem viděla výraz v jejích očích. on se celý večer skvěle bavil s tou, kterou proti mě poštvala (jak tragikomické). a já mohla jako pozorovatel zvenčí vidět všechen ten jed určený té, kterou považovala za svého spojence. jak ji začala nenápadně zesměšňovat. musím nechat, je mazaná. přitom on se k té, co bývala mojí kamarádkou, choval "jen" jako kdysi ke mně. tedy bych měla říct, jen kamarádsky. ale tak mi to nepřišlo.

je tedy možné, že tehdy o mě vážně stál? a jak bude pokračovat válka dvou žen o jednoho muže (přestože obě tvrdí, že o něj nestojí)? a neudělala jsem tehdy špatně já? je možné znovu začít důvěřovat někomu, kdo vás tak moc zklamal?

v pár bodech

můj víkend v pár bodech:

- neplánované akce jsou nejlepší. ta včerejší byla podařená a protáhla se brzkých ranních hodin. poslední cigaretu jsem si s kamarádem zapalovala v koruně stromu na karlově náměstí. při seskoku dolů jsme vyděsili jednu lehkou děvu. když se probrala ze šoku, říkala, že jsme jako jeníček s mařenkou.

- chybí mi sex. kdybych včera nebyla tak opilá a můj stromový společník tak zhulený, hned bych si ho odtáhla domů. jenže jsem opilá byla a on zhulený. oba dva příliš.

- vadí mi předsudky. přítelkyně mého spolubydlícího přišla do hospody a kouká na tři potetovaný, hodně potetovaný kluky a říká něco ve smyslu, že je to hrozný a nechutný. jak hnusně obzvlášť ten jeden vypadá (je to jeden z nejhezčích kluků, jaké znám a nemyslím si to zdaleka sama). tak říkám: "to je můj kamarád. je to super kluk, hodnej, milej, šikovnej." zrudla a začala brát zpátečku. dorazila to ještě její kamarádka, která říká, že nechápe, proč ho hned soudí, když ho nezná a že jí se to líbí. ale že je jí blbý se otáčet a civět na něj.

- pohlazení mého ega. vždy znovu mě překvapí, že mě tenhle známý tatér po každé pozná a zdraví jako první. on, který je tak známý, že si všechny obličeje snad ani nemůže pamatovat. od prvního dne, kdy jsem se před lety potkali to tak je. je to náplast na moje nízké sebevědomí.

- láska je mocná čarodějka. spolubydlící se v noci rozešel s přítelkyní, aby jí už za hodinu telefonoval a bral si první taxi, které projelo kolem. domů už v noci nepřišel, takže to asi urovnali. nechápu tyhle rozchodové akce. rozchod přece bývá až poslední řešení, no ne? ale do toho mi nic není, není to můj život, tak mu jen budu držet palce, aby ho pochopila.

- svět je malý. naše údolí, kde máme chalupu, čítá asi deset domů. včera jsem se v hospodě potkala s klukem, co jí mají ob dvě chalupy. a tím, že se tam s nikým pořádně neznám, tak jsme se neznali ani mi dva. pro oba dva docela překvápko.

- pořád myslím na cizince a pořád mám pocit, že jsem o něco zásadního přišla. kamarádky mi radí, ať mu napíšu, jenže co? co bych mu měla psát? asi by to k ničemu nevedlo, ale alespoň bych to zkusila. ale jsem zbabělá, takže vím, že mu nic nenapíšu a ono to postupně vyšumí. jako ostatně všechno.

- nedělní odpoledne strávené nejdříve procházkou prahou, poté s pizzou v krabici a točeným pivem s kamarádkou na letné. probrali jsme toho hodně, některým lidem asi dneska pěkně zvonilo v uších.

cizinec po druhé

dobrá zpráva je, že si mě "můj" cizinec přidal na facebook. jediná dobrá zpráva. ta špatná je, že má čerstvě nějakou slečnu. a jak tohle vím? ne, kupodivu mi to neprozradil facebook. tam toho moc není, kromě fotek na kochání. ale moje sousedka zavolala té své kamarádce, která ho přivedla. volala jí kvůli čemusi jinému (ale nebýt cizince, určitě by jí nevolala tak narychlo, ale alespoň měla záminku). ta známá prý začala sama od sebe, že prý jestli se mi líbil. sousedka říkala, že vlastně ani neví, ale že asi jó. no a ona jí řekla, že teď nově někoho má. prý jestli o mě něco třeba náhodou druhý den říkal. tak prý měl takovou kocovinu, že neříkal nic. ne tedy jen o mně. prostě nemluvil. vlastně není jen jedna dobrá zpráva, ta druhá je, že jsem nebyla tak beznadějná. ale co je mi to platné. asi mi ukápne nějaká ta slzička a zítra, pozítří, za týden si na "mého" cizince ani nevzpomenu. teď jdu spát a pokusit se své rozčarování zaspat.

já už chci mít taky štěstí...

cizinec, soused a jak je všechno špatně

je mi ze mě do pláče. někde dělám zásadní chybu. možná má kamarádka pravdu, že když se bavím s klukem, který se mi líbí, jsem sice milá, usměvavá, vtipná, ale vůbec mu nedám najevo, že se mi líbí. jak to řekla? prostě všechno korektně, na kamarádské úrovni. úplně jsem zapomněla flirtovat (a přitom jsem to kdysi ovládala opravdu bravurně). nevěřím si. vím, že se lidi se mnou baví rádi, dokážu se bavit skoro s každým, přizpůsobím se každému tématu a dokonce k většině z nich mám i co říct. vždycky jsem byla jako houba nasávající informace. a nyní se mi to vrací. jenže, tím co mám v hlavě chlapa neoslním. chlap chce mít pocit jedinečnosti. díky oslovi si skoro nevěřím a vlastně do soboty jsem si to ani nepřipustila. ze začátku jsem to přičítala tomu, že nejsem připravena. teprve nyní jsem si objektivně přiznala, že se bojím. bojím se odmítnutí. a teď si nadávám. ale alespoň mám možnost se příště chovat jinak.

a o co vlastně jde? v sobotu slavil narozeniny bratr mojí sousedky a kamarádky. je to člen jedné známé české ska-punkové kapely. takže bylo jasné, že tam budou samí zajímaví lidé. možnost seznámení, blikalo mi v hlavě. ke všemu nám poslal vip pásku, která nás opravňovala k bezplatné konzumaci (hlavně) alkoholu. měl to venku ve stromovce, super dje, pódium, noční překvapení v podobě několika členů gipsy.cz a vůbec. jedna známá tam přišla s úžasným chlapem. myslela jsem, že je to ten její nový přítel. nebyl. byl to kamarád. němec. nejdříve jsme se všichni chvíli bavili anglicky a pak si šli pro něco k pití. když jsme se vrátili, seděl tam jen on sám, kouřil a evidentně byl trochu rozpačitý. ani nevím, kam jsme pak šli, ale když jsem se vrátila, seděl sám na lavičce u ohně. tak jsem si k němu přisedla. v obličeji se mu míhalo světlo a stín, jak si zrovna pohrával s plameny vítr. byl tak krásný. když jsem si přisedla, usmíval se, ale přesto se tvářil odtažitě. něco jsem mu říkala (a už vážě nevím co). jen se na mě překvapeně podíval a spíš konstatoval než, že by ptal: "du sprichst deutsch!?". celý večer jsme si povídali, smáli se, ta známá, co ho přivedla, byla ráda, že se s ním někdo dokáže bavit víc než v holých větách. super. když se přemisťoval, hned, ať jdu taky. všechno probíhalo tak idylicky. až...

... přišla kamarádka, že jdou a jestli jdu s nimi. jasně, že jo. měla jsem doma psa, se kterým jsem musela ven a jít v jednu v noci sama stromovkou nebylo zrovna to, po čem jsem toužila. a zaplatit jen polovinu taxíka se taky počítá. takže nebylo co řešit. šla jsem se rozloučit. zeptal se, proč musím, ať neodcházím. vysvětlila jsem, že musím. řekl škoda, dal mi pusu na obě tváře, řekli jsme si "machs gut" a já odešla. neřekl si o kontakt, neřekl, tak snad zase někdy. jediné, co říkal chvíli předtím, než jsme se loučili, bylo, že mu praha zůstane ve vzpomínkách, tak jsem mu říkala, že musí přijet častěji a on na to, že to asi ano. a já se nevzmohla ani na to, jestli není na facebooku. nic. já hloupá. od pana nebezpečného první kluk, co se mi vážně líbil, který ve mně zanechal pocit, že bych ho ještě chtěla vidět. a ani mu to neumím dát najevo.

dneska jsem si ho přidala na facebooku. nebylo to tak úplně jednoduché. najít ho. ale podařilo se. teď čekám, jestli na moji žádost o přátelství nějak zareaguje. třeba jsem prostě jen byla ta, se kterou se dobře povídá. jako pro tolik jiných. ta která dokáže říct víc než jen holou větu. která nezanechá víc, než jen letmou vzpomínku. brečím sama nad sebou. a zase čekám. tak nepoučitelná. nebo se prostě poučit nechci? co já vím. třeba si nakonec v těchto melancholických stavech, kdy jsem ublížená a naštvaná na celý svět prostě libuju. podvědomě.

aby toho nebylo málo, v neděli jsem se viděla se sousedem. sousedka dělala pro pár kamarádů večeři a pozvala i souseda. úplně náhodou ho potkala. a tak ho kvůli mě pozvala. nejdřív se bavil jen se mnou. nakonec jen se sousedkou. s postupujícím večerem a přibývajícími promilemi se nemohl odtrhnout očima od sousedky. a já se mu nedivím, ona je opravdu krásná a okouzlující. a na rozdíl ode mě se tváří i na ty, o které nemá zájem, jako by byli ti nejúžasnější na celém světě. měla bych si z ní vzít příklad. kde jsou ty časy, kdy jsem mohla mít toho, na koho jsem si ukázala (teď trochu přeháním, ale na druhou stranu je to téměř pravda)? jenže to jsem si věřila. co teď s tím vším? a jak hlavně vybudovat sebevědomí, které jsem si roky nechala soustavně pošlapávat? kdy přijde někdo, kdo ve mně zase uvidí labuť?

obě noci jsem usínala se slzami...