hastrman

dala jsem na doporučení pixie a půjčila jsem si od ní "zelený román" hastrman od miloše urbana, který získal cenu litera za nejlepší knihu v kategorii próza v roce 2001. nebudu tu psát recenzi ani analýzu díla (ostatně, nikdy jsem v analýzách dobrá nebyla) a to ze dvou důvodů. recenzí vyšlo mnoho a bylo by to plýtvání časem. a také nechci prozrazovat o čem román je pro případ, že by si ho někdo chtěl přečíst. kniha je velmi zvláštní už jen samotným provedením. písmo není černé a také font je dost atypický. chvíli mi trvalo, než jsem si na písmo zvykla, sice se nečetlo úplně lehce, ale určitě je originálnější i estetičtější. román je rozdělen na dvě části, které dělí nejen propast dvou set let, ale také naprosto rozdílný styl. i záložky má kniha dvě, zelenou a modrou. kniha je celá plná protikladů a kontrastů. ať už v jednotlivých postavách nebo v době, kdy se jednotlivé části románu odehrávají. přesto největším kontrastem zůstává styl jednotlivých částí. první část odehrávající se v 19. stol. je romantická, pomalá a chvílemi dost lyrická, stejně jako doba, ve které se odehrává. naopak druhá část je rychlá, agresivní, epická. tyhle dvě části od sebe dělí jen jediný prázdný list. příliš málo na to, abych tak rychle strávila ten šok. takže kniha na týdny putovala zpět do poličky, než jsem se k ní dokázala vrátit. první část byla jednoznačně hezčí, ale až ta druhá dotvořila požitek. další z mnoha kontrastů téhle pozoruhodné knihy. i když jsem byla z téhle knihy dlouho rozpačitá, určitě doporučuji přečíst, patří to jednoznačně k tomu originálnějšímu v naší soudobé literatuře.

které knihy máte rádi vy? či které vás zaujali? a proč? co by si člověk měl určitě přečíst? a proč?

znáte klasiky světové literatury?

 dneska jsem natrefila na test s názvem: znáte klasiky světové literatury? jelikož mě od dětství baví všechny testy (až na ty známkované ve škole, tam už případná tipovačka nebyla zdaleka tak vtipná), tak jsem se do něj rovnou pustila. 17 správných odpovědí z 25. pod tím tento text: "velmi dobře, vy se o literaturu určitě zajímáte. nebo máte vynikající paměť a utkvělo vám v ní mnohé z výkladů učitelů. to je dobře, svět kolem nás stojí za pozornost a literatura ho zrcadlí povznášejícím způsobem." ale já se stydím, přijde mi to tragicky málo. věřím, že budete lepší než já, což mě bude asi trochu mrzet (a pak si přijdu jako ještě větší idiot, ale zvědavost je větší), ale schválně, jak jste na tom vy? tady.

peter zumthor

mám ráda architekturu. lépe řečeno kvalitní architekturu. a je jen málo soudobých architektů, jejichž dílo by mě natolik oslovilo, že bych si z něho sedla na své ctěné pozadí. u většiny z nich mám pocit, že jim jde jen o prosazení své vize a svého ega a kvůli tomu znásilní místo, účel i estetiku. ne tak peter zumthor. kdysi jsem netrefila na fotku jedné jeho stavby a hned jsem se zamilovala. ta budova byla prostě dokonalá, nebylo jí co vytknout. tak moderní a přesto jako kdyby na tom místě mezi kopci stála od nepaměti. jednalo se o termální lázně ve vals ve švýcarsku. a tím začala moje obsese tímto architektem.

nebudu se tu široce rozepisovat o něm a jeho vizích, jen ve stručnosti nastíním. kdo by si chtěl přečíst o zumthorovi více, doporučuji zde. nejdříve se vyučil truhlařinu, odtud jeho cit pro materiál a precizní provedení. zumthorova architektura je vcelku minimalistická, přesto každá jeho stavba vystihuje duch místa, ať už materiálem nebo kompozicí. skoro bych si troufla tvrdit, že dokonce obojím najednou. další důraz klade na užitnost, tedy každá stavba ideálně odpovídá účelu, ke kterému je určena. peter zumthor vychází z genia loci místa, ke kterému má velký respekt. to je asi důvod, proč jeho budovy mají takovou sílu a hloubku, není namyšlený, ale naopak velmi pokorný. přijde mi, že většina dnešních architektů právě onu potřebnou pokoru ztratila.

dlouho jsem si už chtěla přečíst jeho knihu esejů promýšlet architekturu. bohužel, když vyšla, byla hned rozprodána. a v městské knihovně mají jen jeden výtisk a rezervace byla na minimálně rok dopředu. konečně jsem se tedy k ní dostala a celou dobu mi běhal mráz po zádech, ten člověk je tak neuvěřitelně chytrý, bystrý a úchvatný. pokorný a citlivý. jedná se knihu úvah a esejů hlavně o tom, jak on vnímá architekturu, umění a krásu.

můžeme pátrat po tom, co se nám líbilo na té které budově, na tom kterém místě. jaká vůně byla cítit ve vzduchu, jak zněly naše kroky na tom místě, jak jsme cítili světlo a dotyky materiálu. materiály architekta, naše materiály. všechny je známe, a přesto je neznáme. abychom mohli tvořit architekturu, musíme se naučit zacházet s nimi vědomě, cíleně. toto je náš výzkum. proces vzpomínání. musíme se neustále ptát, co může znamenat použití konkrétního materiálu ve specifickém architektonickém kontextu. správné odpovědi na tyto otázky mohou osvětlit jak obecný způsob používání materiálů, tak i jejich vliv na naše smyslové vnímání. pokud se nám podaří materiál správně použít, dokážeme ho rozzářit.

 

architektura je vždy konkrétní, není abstraktní. plán na papíře není ničím jiným než více či méně odpovídající reprezentací architektury, srovnatelnou se zápisem hudby v notách. hudba musí být interpretována, aby se stala hudbou, architektura musí být realizována, aby se stala architekturou. pak teprve může hudba nebo architektura vzniknout, pak teprve je můžeme vnímat smysly. všechen design začíná premisou této fyzické povahy, smyslnosti architektury a jejích materiálů. zažít architekturu znamená cítit, hmatat, slyšet, vidět. naučit se vědomě pracovat s těmito kvalitami, to je předmětem našeho učení.

veškerý design v mém studiu je dělán s materiály. nepoužívám žádné modely z kartónu, vlastně vůbec žádné modely v konvenčním slova smyslu. jenom třídimenzionální práce v konkrétním měřítku. kreslení plánů také začíná u konkrétních objektů, jinými slovy obrácením procesu idea – plán – konkrétní objekt, což je standardní postup v profesionální architektuře. nejprve jsou vytvořeny objekty, teprve potom jsou nakresleny v určitém měřítku. 

být tak románovou postavou....

nedávno jsem se přihlásila na stránky bookfan. už kolikrát jsem si začala psát seznam knih, které jsem přečetla, ale nikdy jsem nedokázala si zapisovat průběžně a tak jsem plno knih zapomněla, některé jsem pak měla duplicitně. nejsem příliš svědomitý člověk. ale takhle online se mi to celkem daří. líbí se mi i to, že tam najdu inspiraci. každopádně konečně mám nějaký přehled o tom, co jsem četla, co bych číst chtěla a jak se mi která kniha líbila.

proč ale o tom píšu? dneska tam na mě vyskočila otázka: "jakou románovou postavou byste chtěl/a být?" dlouze jsem přemýšlela, mám plno oblíbených postav. ale chtěla bych si taky zažít všechno to, co ony? a tím, že moje sympatie většinou patří postavám minimálně nekonvenčním, spíš různě narušeným, vím určitě, že bych si jejich martýrii projít nechtěla. ale přece jen je jedna postava, kterou bych být chtěla. a sobecky musím říct, že ne pro postavu samotnou (ta mě ani nijak zvlášť neoslovila). chtěla bych být liesel landauerovou z románu skleněný pokoj od simona mawera. nepokrytě jí závidím místo na kterém žila, které spoluvytvořila. chtěla bych žít v jedné z nejúžasnějších vil světa. možná je to povrchní, ale je to tak.

a jakou románovou postavou byste chtěli být vy? a proč?

betonová zahrada

nemám co říct. nebo možná se mi jen nechce mluvit. tak alespoň ochutnávka na další knihu, kterou jsem přečetla.

lopata ležela uprostřed velké kulaté skvrny po vyschlém betonu. připomněla mi ručičku obrovských polámaných hodin. pokoušel jsem se vybavit si, kdo z nás ji měl v ruce naposledy, ale nemohl jsem si jasně vzpomenout, jak co po sobě následovalo. zvedl jsem ji a postavil ke stěně. víko bedny zůstalo odklopené tak, jak jsme ho nechali. Na to jsem se upamatoval. přejel jsem dlaní po betonu v bedně. byl světlounce šedý a na dotek vlahý. na ruce mi ulpěl jemný prach. všiml jsem si, že povrch diagonálně protíná prasklina, která se na jednom konci rozdvojuje. poklekl jsem, strčil k ní nos a začichal. ucítil jsem zvláštní sladký pach, když jsem si však stoupl, uvědomil jsem si, že jsem ucítil guláš, co se vaří nahoře. posadil jsem se na stoličku k bedně a přemýšlel o matce. usilovně jsem se snažil připomenout si její obličej. [...] 

nemožnost cokoliv vědět nebo pociťovat s jistotou ve mně vyvolala naléhavou potřebu onanovat. vstrčil jsem si ruce do kalhot, a jak jsem si pohlédl dolů mezi nohy, uviděl jsem něco červeného. ohromeně jsem vyskočil. stolička, na které jsem seděl, byla jasně červená. před dávnou dobou ji tak nalakoval otec. musela ji dolů přinést julie nebo sue, aby mohly sedět u bedny. ta představa mě vyděsila, místo aby mě uklidnila. sotva jsme vůbec mezi sebou o matce mluvili. byla tajemstvím každého z nás. [...] uviděl jsem nahoře stát sue, jak se na mě dívá.

"myslela jsem si, že jseš to tam dole ty," řekla, když jsem k ní došel. v ruce držela talíř.

"je tam puklina, vidělas?" zeptal jsem se. "zvětšuje se," vyhrkla. "ale jak je to možný?"

pokrčil jsem rameny. ukázala na talíř. "někdo přišel."

betonová zahrada od iana mcewana je kniha velmi zvláštní, amorální a chvílemi až perverzní. kniha začíná touto větou: " náš táta neumřel mou vinou, někdy mě ale přepadne pocit, že jsem mu k tomu dopomohl." jack, hlavní postava knihy, měl s despotickým otcem betonovat zahradu a místo toho v koupelně onanoval. když se vrátil, našel otce mrtvého s hlavou zabořenou v betonu. několik týdnů po smrti otce umírá na těžkou chorobu i matka, která nechá nejstarší sedmnáctileté julii našetřené peníze, takže si děti nemusí nějakou dobu lámat hlavu s penězi. aby nebyli nastrkáni do děckých domovů, rozhodnou se matku zabetonovat ve sklepě do bedny. absencí dospělých nastává v dětech úpadek morálních zásad a sexuálních předsudků. julie si najde chlapce, jack hledá jakékoliv možnosti incestu a při pohledu na julii si několikrát denně musí "odskočit" do koupelny. sue pochopila, že jejich hrátky na doktory jsou nechutné a malý šestiletý tom se po zkušenostech se šikanou ve škole začne oblékat jako holčička a nakonec se od julie nechá opečovávat jako mimino, dokonce mu julie ze sklepa přinese dětskou postýlku. derek, přítel julie, po té, co najde jacka a julii v posteli při sexuálních hrátkách se cítí natolik zhrzen, že do domu nažene policii, která začne sekat bednu.

celý text je psaný dost strohým stylem, bez jakýchkoliv emocí. syrovost textu souzní se syrovostí prostředí, ve kterém se děj odehrává. polozpustlý dům uprostřed parného léta mezi zbytky okolních zdemolovaných domů, které byly zbořeny, protože tudy byl naplánovaný průběh dálnice. jedná se o brilantní román, který není srovnatelný s ničím, co jsem do dnes četla. pokud si ho chcete vychutnat, zahoďte veškeré morální a společenské předsudky.

stále ještě nevím, co přesně si o tomhle románu mám myslet. ale už několik dní ho nemohu dostat z hlavy, stále o něm musím přemýšlet. a vlastně zatím nemám chuť číst nic dalšího.

skleněný pokoj

"rád bych navrhl víc než jen dům" pokračoval von abt. "chci vytvořit váš vlastní svět. pracovat na něm od základů až po interiér, okna dveře, nábytek. vytvořit nejen základní strukturu, ale i jeho tkáně. navrhnout váš život. ne pouze dům, v nemž budete bydlet, ale životní styl." rozevřel dlaně, jako by právě v nich jejich život spočíval. "vaše obydlí bude uměleckým dílem, nad kterým budou lidé žasnout."

skleněný pokoj - kniha, ve které se snoubí fikce s realitou. autor knihy simon mawer při jedné své návštěvě brna na začátku devadesátých let navštívil i funktionalistickou vilu tugendhat. ta ho okouzlila natolik, že neváhal a napsal o ní celý román. v knize se vila sice jmenuje landauer, ale autor věrně popsal vilu tugendhat - obdivuhodnou, vznešenou a nadčasovou. ani na onyxovou stěnu nezapomněl. zbytek románu je fikce. tugendhatovi měli s hlavními hrdiny románu landauerovými společné jen židovský původ továrníka landauera, dobu stavby vily, útěk rodiny do švýcarska a konfiskaci majetku nejdříve nacisty a následovně komunisty. vše ostatní je románová fikce.

já jsem knihu přečetla jedním dechem a líbila se mi na tolik, že jsem si ji vyžádala na ježíškovi. je krásně psaná a je až s podivem, že je simon mawer jako cizinec schopný reflektovat československou realitu tak brilantně. na pozadí příběhu rodiny landauerových se zrcadlí tragédie celého českého národa. román byl v roce 2009 nominován na nejprestižnější knižní cenu anglicky mluvícího světa the man booker prize. kniha by se měla dočkat zfilmování. režisérem by měl být jah hřebejk.

příšerně nahlas a k nevíře blízko

když jsem byla v drážďanech před vánoci na nákupech, snažila jsem se utéct před všemi těmi masami zboží chtivých čechů a zaběhla jsem se schovat do knihkupectví. koukala tam na mě kniha (přímo se na mě smála a lákala), kterou jsem si už nějakou dobu stejně chtěla přečíst. za necelých 10 euro jsem neváhala a knihu popadla. a dodnes nelituju, je to jedna z nejlepších knih, kterou jsem kdy četla. představuji román jonathana safrana foera "příšerně nahlas a k nevíře blízko". jonathan safran foer je mistrem příběhu. a tahle kniha je i malé umělecké dílo. autor neváhá děj přikrášlit fotografiemi, barvami v textu, na některých stránkách je jen jedna jediná věta, některé stránky jsou úplně prázdné a na některých se písmo zmenšuje až téměř k nepřečtení, jiné listy jsou úplně nečitelné, protože jsou popsány dvojitě. a to všechno jen k umocnění prožitku, nic z tohohle není použito nesmyslně nebo náhodně.

hlavním hrdinou tohoto románu je osar schell. oscar, jak na své vizitce sám uvádí, je vynálezce, sběratel, hráč na tamburínu a šperkař. kromě toho je také pacifista, sexista, vegan a vášnivě rád posílá dopisy významným vědcům. a je mu devět let. jeho otec zemřel při útoku na new yorské world trade center. oscar najde v jeho pozůstalosti záhadný klíč a začíná pátrat, ke kterému zámku by mohl patřit. to ho zavede k různým lidem a provede ho celým new yorkem. to ho ale zavede i ke kořenům jeho rodinné historie. druhou dějovou linií je životní příběh oscarova dědečka, který přežije bombový útok na drážďany, při kterém přijde o rodinou i o svou vyvolenou. postupně ztrácí řeč. když zjistí, že jeho žena je těhotná, ze strachu před další ztrátou ji opouští. po 40 letech se do new yorku vrací a dějové linie se propojí.

kniha je fascinující, přečetla jsem ji jedním dechem. je zábavná i dojemná. napínavá a vedoucí k zamyšlení. je originální i nečekaně lidská.

what i am looking for?

v úterý jsem byla v aeru v rámci výstavy dekadence now! na filmu antikrist. film je to vskutku dekadentní. nikdy jsem od kontroverzního režiséra larse von triera nic neviděla, ale tenhle film mě "dostal". sice mi trvalo několik dní, než jsem ho alespoň z části zpracovala, ale o to hlubší dojem ve mně zanechal. o čem je asi nemá moc cenu psát, recenzí bylo napsáno dost a pravděpodobně i dost kvalitnějších, než bych kdy zvládla já. přesto ve stručnosti: žena a muž prožívají nádherné milování a nevšimnou si, že jejich asi dvouletý syn mezitím vylezl na okno a spadl. žena se na pohřbu složí a její manžel, který je povoláním terapeut, se jí pokouší pomoci. vydávají se na jejich srub, který nazívají "eden". což samo o sobě zní jako výsměch. končí to tím, že on ji uškrtí, po tom, co se pokouší zabít ona jeho. nejdrastičtější scéna je ta, ve které si ona nůžkami ustříhne klitoris. bezesporu je to velmi drsný film jen pro silnější nátury. ale to není to, co mě na něj zaujalo. líbilo se mi, jak byl natočený. jak byly zachyceny její stavy deprese a jak je prožívala. ten strach a panika byly přímo hmatatelné. nevím, jestli pro někoho, kdo stavy úzkosti a deprese nezažil, to může být stejný, ale já jsem úplně jasně chápala, jak se cítí. chápu, že to asi bude znít nesmyslně, možná až zrůdně, ale ten film mi přišel chvílemi velmi poetický. jediné, co nechápu je jméno filmu.


další zážitek, který jsem měla tu čest si dopřát, byla kniha cesta od cormaca mccartyho. už delší dobu jsem po ní pátrala v knihovně a byla stále vypůjčena. asi před dvěma týdny jsem už odcházela s kupou knížek, smutná, že jsem nenašla cestu. rychlý, kradmý pohled do dnes vrácených knih a co nevidím! bez zaváhání jsem ji čapla. mccarthy za tenhle román získal v roce 2007 pulitzerovu cenu. krátce k obsahu. otec se synem putují sežehlou krajinou po neznámé katastrofě. lidem se vyhýbají, protože dobří lidé už nejsou. vše, co mají si sebou vezou v nákupním vozíků, jídlo hledají v prázdných domech. cílem jejich cesty je pobřeží. ale i tam se ukáže, že naděje už není. otec umírá a syna se ujmou jiní dobří lidé. nedokázala jsem se od knihy odtrhnout, i když byla všechno jiné než pozitivní. autor píše tak poutavě, že si člověk jasně představuje situace, ve kterých se ti dva nacházejí. prožívá s nimi všechen jejich strach a beznaděj. jen..., jen konec mě zklamal. škoda posledních pár vět. kde se najednou ti dobří lidé vzali? co se týče mě, bylo by se mi asi víc líbilo, kdyby konec byl otevřenější a nechával větší představivost čtenáři. možná ale právě závěrem chtěl autor vyjádřit naději. nevím.

a na příští týden si ordinuju jen samé pozitivní věci. zamilované komedie, odlehčené romány a možná vezmu na milost i kuchařky.

král havany

knížka "král havany" od Pedra Juana Gutiérreze dočtena. četla se docela dobře, ale byla dost jednoduchá. jsem trochu zhnusena. celá kniha pojednává jen o sexu a násilí. prý se tento styl nazývá "špinavý realismus". špinavý to bylo, jen přemýšlím, jestli je chování hrdiny opravdu realistické. na druhou stranu, není to první kniha podobného charakteru, kterou jsem četla a která pochází od jihoamerických spisovatelů. asi je mi jejich mentalita příliš vzdálená. každopádně autor určitě k mým oblíbeným patřit nebude.