když písmena mají význam

začínat článek otázkou mi přijde sice trochu hloupé, ale nedá mi to. co čtete? čtete nějaké časopisy, noviny nebo jiné "pravidelníky"? já většinou čtu beletrii, krásnou literaturu. v kabelce mám pořád nějakou knihu a nedělá mi problémy si kvůli tomu ničit záda. moje cestování mhd většinou vypadá tak, že mám naprosto ledový výraz v tváři, sluchátka na uších a v ruce knihu. a celý svět mi po ránu může! ještě před rokem jsem alespoň příležitostně kupovala některé ženské časopisy. baví mě koukat se na obrázky s módou. ale pro těch pár obrázků to nějak začalo ztrácet smysl a ten zbytek nesmyslů bez jediné hlubší myšlenky mě začínal vytáčet. jako kdyby na světě nebyly důležitější věci než hadry, kosmetika a jak správně ojet kluka nebo naopak neojet, jak ho dostat před oltář a zplodit s ním kupu hodných dětiček a tvořit tak rodinku jak z reklamy na ramu nebo jinou ramu. povrchnost. noviny jsou téma sami pro sebe. ty se tváří jen jako nestranné médium, přitom takto získané informace jsou jen jednostranně. u každých novin je hned jasné za jakou politickou stranu kopou, kdo je platí. hledala jsem alternativu a našla ji. jak překvapivě v novém prostoru. časopis jsem si občas kupovala, ale po zkušenostech z jeho začátků jsem ho snad nikdy ani neotevřela a nakonec skončil jako recyklovaný papír v kontejneru nebo jsem do něj oškrábala brambory a vyhodila. asi před rokem jsem ovšem zapomněla všechno čtení doma a tak jsem po určitém otálení přece jen časopis otevřela a začala číst. druhou stranu už jsem hltala a časopis dočetla až do konce. otevřel se mi nový obzor. donutilo mě to o některých tématech začít přemýšlet a vidět širší souvislosti. příští měsíc jsem už nedočkavě čekala na další číslo a tak to zůstalo do dneška. všechna čísla jsou tématicky založená. některá témata považuji za silnější, jiná mě nebaví, ale pokaždé mi to dá podnět k přemýšlení. na plno problémů se dívat z jiného úhlu pohledu. problém před sebou otáčet a pozorovat, jak se každý pohled jiný, jedinečný a unikátní. mám svého prodejce. je to takový starší slušný a milý pán se smutným pohledem. ty oči mě pokaždé skoro rozbrečí. a tak nejen, že si příjemně počtu, ale mám pocit, že alespoň nějak pomůžu. někomu konkrétnímu. a taky mají mnohem hezčí design, než většina komerčních časopisů.

mít tak svojí zeměloď

zeměloď (z anglického earthship). zní to jak z nějaké science fiction. a ono to tak vlastně i trochu je. domy, které jsou nejen krásné, ale zcela nulové a ještě k tomu recyklované. (nulové domy jsou ty, jejichž spotřeba tepla pro vytápění se blíží nule a které své energetické potřeby plně saturují ze svých vlastních zdrojů. lepší varianta pasivního domu.) ke všemu jsou tyhle domy stavěny z odpadu. z pneumatik, plechovek od piva, skleněných i pet lahví. nemá cenu se dlouze rozepisovat o tom, jaké problémy měl architekt michael reynolds při výstavbě svých krásných zemělodí. jednalo se hlavně o problémy s legislativou, protože energetickým koncernům se pochopitelně nelíbilo, že on u svých domů nepotřebuje žádnou infrastrukturu. že se jeho domy postarají sami o sebe. i česká republika má svojí zeměloď, zeměnku, která stojí v posázaví a bude sloužit veřejnosti jako informační a vzdělávací centrum radikálně soběstačného bydlení. 

jinak, kdo byste měl zájem se podívat na dokument o historii zemělodí, o jejich výstavbě a i o tom, jak vznikl název zeměloď, tady je celý dokument včetně českých titulků. architekt odpadu.

but at night you're dancing through the pain

proti zdi

když nemůžeš změnit svět, změň ten svůj. tahle věta zazní na začátku filmu proti zdi (gegen die wand). dneska jsem po dlouhé době měla chuť odložit na chvíli knížku a kouknout na nějaký film. tenhle jsem stáhla už asi před půl rokem a už jsem na něj zapomněla. tak jsem si ho dneska pustila, aniž bych znovu pátrala po tom, o čem je. že se nechám překvapit.

a překvapení to bylo veliké. myslím, že tenhle film dlouho v hlavě nevymažu. on je postarší alkoholik žijící v hamburku ze dne na den, ona krásná mladá turecká dívka toužící po svobodě a volnosti. on po té, co opilý nabourá do zdi skončí na psychiatrické léčebně, kde se potkává se sibel, která ho přesvědčuje, ať si ji vezme. manželství na oko, aby unikla od svých rodičů. od tureckých tradic. na to potřebuje najít si manžela turka. jak mu vysvětluje: já chci žít cahite. chci si užívat. chci tancovat, chci šukat. chápeš? touží po tom, co je pro evropské dívky normální. vše ale dopadá jinak a ukazuje se, že před rodinou člověk neuteče. natož pak sám před sebou.

silný film, přesvědčující nejen hereckými výkony. přes veškerou surovost a brutalitu je v tomhle snímku víc lásky, než ve většině romantických filmů. hercům člověk jejich výkony věří a má pocit, že by to mohl být soused od vedle. je to film o svobodě, touze, (ne)naplněné lásce, zoufalství a (bez)naději. nečekejte žádný happy end v klasickém slova smyslu, přesto vlastně konec dobrý je.

další snímek německé kinematografie, který určitě stojí za zhlédnutí.

paul watson (sea sepherd)

kapitán paul watson byl ve frankfurtu našimi západními sousedy zatčen. že vám jméno paul watson nic neříká? paul založil v roce 1977 organizaci sea shepherd conservation society. stále nic? cílem sea shepherd je ochrana mořských volně žijících živočichů. Snaží se zastavit ničení jejich přirozeného prostředí a jejich vyvražďování. sea shepherd využívá všechny dostupné možnosti k vyšetřování a dokumentování všech nelegálních aktivit na moři. V případě potřeby jsou sea shepehrd připraveni přijmout opatření k zabránění této nelegální činnosti. dokonce nasazují své holé životy. 

dnes byl tento velký muž, tento hrdina, zatčen, aby mohl být vydán do costa ricy, kde se v roce 2002 snažili zabránit vyvražďování chráněných druhů žraloků. způsob jejich vraždění byl obzvláště krutý, byly jim usekávány ploutve za živa. sea shepherd byli požádáni guatemalskými úřady, aby zastavily loď jménem varadero a doprovodily ji ke břehu, kde se posádka měla vzdát úřadům kvůli svým ilegálním aktivitám. ale strana se obrátila a když se obě lodě blížili ke břehům, gautemalci sea shepherd začali ohrožovat dělovým člunem a jim nezbylo nic jiného než prchnout do vod costa ricy, následně byli obviněni s ohrožování lodního provozu. posádka lodi varadero měla ještě tolik drzosti lidi od sea shepherd obvinit z pokusu o jejich vraždu, přestože video nahrávky dokazují něco jiného. a dnes, po deseti letech byl paul watson zadržen, aby byl vydán "spravedlnosti".

pro někoho je paul watson ekoterorista, což bezesporu je. ale pro mě slovo ekoterorista není myšleno pejorativně. on je pro mě hrdina. on jako jeden z mála hájí nejen životy mořských tvorů, ale i zákony, které vlády sice často mají, ale jejich dodržování nehlídají, či spíše záměrně ignorují. jedno nechápu: proč je za teroristu považován někdo, kdo brání nevinné, ten který brání zákony a někdo, kdo je vrahem a porušuje zákony není nijak potrestán. náš svět je postavený na hlavu. tímo článkem chci vzdát hold paulu watsonovi a celé crew sea shepherd. díky za takovéhle lidi. 

peter zumthor

mám ráda architekturu. lépe řečeno kvalitní architekturu. a je jen málo soudobých architektů, jejichž dílo by mě natolik oslovilo, že bych si z něho sedla na své ctěné pozadí. u většiny z nich mám pocit, že jim jde jen o prosazení své vize a svého ega a kvůli tomu znásilní místo, účel i estetiku. ne tak peter zumthor. kdysi jsem netrefila na fotku jedné jeho stavby a hned jsem se zamilovala. ta budova byla prostě dokonalá, nebylo jí co vytknout. tak moderní a přesto jako kdyby na tom místě mezi kopci stála od nepaměti. jednalo se o termální lázně ve vals ve švýcarsku. a tím začala moje obsese tímto architektem.

nebudu se tu široce rozepisovat o něm a jeho vizích, jen ve stručnosti nastíním. kdo by si chtěl přečíst o zumthorovi více, doporučuji zde. nejdříve se vyučil truhlařinu, odtud jeho cit pro materiál a precizní provedení. zumthorova architektura je vcelku minimalistická, přesto každá jeho stavba vystihuje duch místa, ať už materiálem nebo kompozicí. skoro bych si troufla tvrdit, že dokonce obojím najednou. další důraz klade na užitnost, tedy každá stavba ideálně odpovídá účelu, ke kterému je určena. peter zumthor vychází z genia loci místa, ke kterému má velký respekt. to je asi důvod, proč jeho budovy mají takovou sílu a hloubku, není namyšlený, ale naopak velmi pokorný. přijde mi, že většina dnešních architektů právě onu potřebnou pokoru ztratila.

dlouho jsem si už chtěla přečíst jeho knihu esejů promýšlet architekturu. bohužel, když vyšla, byla hned rozprodána. a v městské knihovně mají jen jeden výtisk a rezervace byla na minimálně rok dopředu. konečně jsem se tedy k ní dostala a celou dobu mi běhal mráz po zádech, ten člověk je tak neuvěřitelně chytrý, bystrý a úchvatný. pokorný a citlivý. jedná se knihu úvah a esejů hlavně o tom, jak on vnímá architekturu, umění a krásu.

můžeme pátrat po tom, co se nám líbilo na té které budově, na tom kterém místě. jaká vůně byla cítit ve vzduchu, jak zněly naše kroky na tom místě, jak jsme cítili světlo a dotyky materiálu. materiály architekta, naše materiály. všechny je známe, a přesto je neznáme. abychom mohli tvořit architekturu, musíme se naučit zacházet s nimi vědomě, cíleně. toto je náš výzkum. proces vzpomínání. musíme se neustále ptát, co může znamenat použití konkrétního materiálu ve specifickém architektonickém kontextu. správné odpovědi na tyto otázky mohou osvětlit jak obecný způsob používání materiálů, tak i jejich vliv na naše smyslové vnímání. pokud se nám podaří materiál správně použít, dokážeme ho rozzářit.

 

architektura je vždy konkrétní, není abstraktní. plán na papíře není ničím jiným než více či méně odpovídající reprezentací architektury, srovnatelnou se zápisem hudby v notách. hudba musí být interpretována, aby se stala hudbou, architektura musí být realizována, aby se stala architekturou. pak teprve může hudba nebo architektura vzniknout, pak teprve je můžeme vnímat smysly. všechen design začíná premisou této fyzické povahy, smyslnosti architektury a jejích materiálů. zažít architekturu znamená cítit, hmatat, slyšet, vidět. naučit se vědomě pracovat s těmito kvalitami, to je předmětem našeho učení.

veškerý design v mém studiu je dělán s materiály. nepoužívám žádné modely z kartónu, vlastně vůbec žádné modely v konvenčním slova smyslu. jenom třídimenzionální práce v konkrétním měřítku. kreslení plánů také začíná u konkrétních objektů, jinými slovy obrácením procesu idea – plán – konkrétní objekt, což je standardní postup v profesionální architektuře. nejprve jsou vytvořeny objekty, teprve potom jsou nakresleny v určitém měřítku. 

boloňské špagety

dostala jsem chuť na klasiku. boloňské špagety. tak jsem si je dneska dopřála. se skleničkou šampusu s aperolem. a bylo to výborné, jen jsem zase neodhadla množství a najedl by se z toho regiment vojáků. no, třeba to jednou vychytám a zvládnu si uvařit jen pro sebe.

ingredience:

75 g sojového granulátu

1 cibule

1 mrkev

1 stroužek česneku

1 plechovka krájených rajčat

trocha protlaku

sladká paprika

provensálské bylinky

sůl a pepř

"špetka" hnědého cukru

mleté lněné semínko

trocha rukoly

1) sojový granulát uvaříme podle návodu.

2) mezitím, co se granulát vaří, nakrájíme cibuly na jemno, nastrouháme mrkev nahrubo. na pánvi rozpálíme dostatečné množství olivového oleje a cibuly s mrkví restujeme asi 5-7 minut. někdy ke konci přidáme prolisovaný česnek (ten by se neměl smažit moc dlouho, jinak zhořkne).

3) sójový granulát dostatečně vymačkáme a přidáme k cibuly a mrkvi. dále smažíme. tohle může chvíli trvat, ale v granulátu je dost vody, tak je potřeba, aby se všechna vypařila a granulát byl hezky osmažený.

4) zatímco se směs smaží, dáme vařit vodu a uvaříme celozrné bezvaječné těstoviny podle návodu.

5) přisypeme sladkou papriku a necháme chvilku osmažit, ona se pak krásně rozvine její vůně. kdo má rád pikantní, může přidat chilli podle chuti. já dneska vynechala. přidáme konzervu s rajčaty, malý protlak a provensálské bylinky podle chuti. pokud máte doma "živé", bude to určitě ještě aromatičtější a lepší. já přidávám ještě tak půl kávové lžičky cukru, přijde mi, že zvýrazní všechny chutě. necháme na mírném planemi chvíli probublávat.

6) slijeme špagety, dáme na talíř a polijeme omáčkou, přidáme rukolu na ozdobu a posypeme lněným semínkem. kdo má na drobno nasekané madle, šup tam s nimi.

7) zdlábnout

to jen ukázka toho, jak může veganské jídlo vypadat.a jak chutná? výborně, vřele doporučuji vyzkoušet, třeba jako alternativu.

krása zasněžených hor

jsem velkou milovnicí zimních sportů a prodloužený víkend jsem strávila mimo jiné s dee v hinterstoderu. počasí nám sice přálo jen částečně, přesto to byl super výlet a lyžování taky stálo za to. hned bych se tam vrátila zpátky. a nejen kvůli horám a lyžím, ale i kvůli pohostinnosti a vstřícnosti lidí.

betonová zahrada

nemám co říct. nebo možná se mi jen nechce mluvit. tak alespoň ochutnávka na další knihu, kterou jsem přečetla.

lopata ležela uprostřed velké kulaté skvrny po vyschlém betonu. připomněla mi ručičku obrovských polámaných hodin. pokoušel jsem se vybavit si, kdo z nás ji měl v ruce naposledy, ale nemohl jsem si jasně vzpomenout, jak co po sobě následovalo. zvedl jsem ji a postavil ke stěně. víko bedny zůstalo odklopené tak, jak jsme ho nechali. Na to jsem se upamatoval. přejel jsem dlaní po betonu v bedně. byl světlounce šedý a na dotek vlahý. na ruce mi ulpěl jemný prach. všiml jsem si, že povrch diagonálně protíná prasklina, která se na jednom konci rozdvojuje. poklekl jsem, strčil k ní nos a začichal. ucítil jsem zvláštní sladký pach, když jsem si však stoupl, uvědomil jsem si, že jsem ucítil guláš, co se vaří nahoře. posadil jsem se na stoličku k bedně a přemýšlel o matce. usilovně jsem se snažil připomenout si její obličej. [...] 

nemožnost cokoliv vědět nebo pociťovat s jistotou ve mně vyvolala naléhavou potřebu onanovat. vstrčil jsem si ruce do kalhot, a jak jsem si pohlédl dolů mezi nohy, uviděl jsem něco červeného. ohromeně jsem vyskočil. stolička, na které jsem seděl, byla jasně červená. před dávnou dobou ji tak nalakoval otec. musela ji dolů přinést julie nebo sue, aby mohly sedět u bedny. ta představa mě vyděsila, místo aby mě uklidnila. sotva jsme vůbec mezi sebou o matce mluvili. byla tajemstvím každého z nás. [...] uviděl jsem nahoře stát sue, jak se na mě dívá.

"myslela jsem si, že jseš to tam dole ty," řekla, když jsem k ní došel. v ruce držela talíř.

"je tam puklina, vidělas?" zeptal jsem se. "zvětšuje se," vyhrkla. "ale jak je to možný?"

pokrčil jsem rameny. ukázala na talíř. "někdo přišel."

betonová zahrada od iana mcewana je kniha velmi zvláštní, amorální a chvílemi až perverzní. kniha začíná touto větou: " náš táta neumřel mou vinou, někdy mě ale přepadne pocit, že jsem mu k tomu dopomohl." jack, hlavní postava knihy, měl s despotickým otcem betonovat zahradu a místo toho v koupelně onanoval. když se vrátil, našel otce mrtvého s hlavou zabořenou v betonu. několik týdnů po smrti otce umírá na těžkou chorobu i matka, která nechá nejstarší sedmnáctileté julii našetřené peníze, takže si děti nemusí nějakou dobu lámat hlavu s penězi. aby nebyli nastrkáni do děckých domovů, rozhodnou se matku zabetonovat ve sklepě do bedny. absencí dospělých nastává v dětech úpadek morálních zásad a sexuálních předsudků. julie si najde chlapce, jack hledá jakékoliv možnosti incestu a při pohledu na julii si několikrát denně musí "odskočit" do koupelny. sue pochopila, že jejich hrátky na doktory jsou nechutné a malý šestiletý tom se po zkušenostech se šikanou ve škole začne oblékat jako holčička a nakonec se od julie nechá opečovávat jako mimino, dokonce mu julie ze sklepa přinese dětskou postýlku. derek, přítel julie, po té, co najde jacka a julii v posteli při sexuálních hrátkách se cítí natolik zhrzen, že do domu nažene policii, která začne sekat bednu.

celý text je psaný dost strohým stylem, bez jakýchkoliv emocí. syrovost textu souzní se syrovostí prostředí, ve kterém se děj odehrává. polozpustlý dům uprostřed parného léta mezi zbytky okolních zdemolovaných domů, které byly zbořeny, protože tudy byl naplánovaný průběh dálnice. jedná se o brilantní román, který není srovnatelný s ničím, co jsem do dnes četla. pokud si ho chcete vychutnat, zahoďte veškeré morální a společenské předsudky.

stále ještě nevím, co přesně si o tomhle románu mám myslet. ale už několik dní ho nemohu dostat z hlavy, stále o něm musím přemýšlet. a vlastně zatím nemám chuť číst nic dalšího.

skleněný pokoj

"rád bych navrhl víc než jen dům" pokračoval von abt. "chci vytvořit váš vlastní svět. pracovat na něm od základů až po interiér, okna dveře, nábytek. vytvořit nejen základní strukturu, ale i jeho tkáně. navrhnout váš život. ne pouze dům, v nemž budete bydlet, ale životní styl." rozevřel dlaně, jako by právě v nich jejich život spočíval. "vaše obydlí bude uměleckým dílem, nad kterým budou lidé žasnout."

skleněný pokoj - kniha, ve které se snoubí fikce s realitou. autor knihy simon mawer při jedné své návštěvě brna na začátku devadesátých let navštívil i funktionalistickou vilu tugendhat. ta ho okouzlila natolik, že neváhal a napsal o ní celý román. v knize se vila sice jmenuje landauer, ale autor věrně popsal vilu tugendhat - obdivuhodnou, vznešenou a nadčasovou. ani na onyxovou stěnu nezapomněl. zbytek románu je fikce. tugendhatovi měli s hlavními hrdiny románu landauerovými společné jen židovský původ továrníka landauera, dobu stavby vily, útěk rodiny do švýcarska a konfiskaci majetku nejdříve nacisty a následovně komunisty. vše ostatní je románová fikce.

já jsem knihu přečetla jedním dechem a líbila se mi na tolik, že jsem si ji vyžádala na ježíškovi. je krásně psaná a je až s podivem, že je simon mawer jako cizinec schopný reflektovat československou realitu tak brilantně. na pozadí příběhu rodiny landauerových se zrcadlí tragédie celého českého národa. román byl v roce 2009 nominován na nejprestižnější knižní cenu anglicky mluvícího světa the man booker prize. kniha by se měla dočkat zfilmování. režisérem by měl být jah hřebejk.