proti zdi

když nemůžeš změnit svět, změň ten svůj. tahle věta zazní na začátku filmu proti zdi (gegen die wand). dneska jsem po dlouhé době měla chuť odložit na chvíli knížku a kouknout na nějaký film. tenhle jsem stáhla už asi před půl rokem a už jsem na něj zapomněla. tak jsem si ho dneska pustila, aniž bych znovu pátrala po tom, o čem je. že se nechám překvapit.

a překvapení to bylo veliké. myslím, že tenhle film dlouho v hlavě nevymažu. on je postarší alkoholik žijící v hamburku ze dne na den, ona krásná mladá turecká dívka toužící po svobodě a volnosti. on po té, co opilý nabourá do zdi skončí na psychiatrické léčebně, kde se potkává se sibel, která ho přesvědčuje, ať si ji vezme. manželství na oko, aby unikla od svých rodičů. od tureckých tradic. na to potřebuje najít si manžela turka. jak mu vysvětluje: já chci žít cahite. chci si užívat. chci tancovat, chci šukat. chápeš? touží po tom, co je pro evropské dívky normální. vše ale dopadá jinak a ukazuje se, že před rodinou člověk neuteče. natož pak sám před sebou.

silný film, přesvědčující nejen hereckými výkony. přes veškerou surovost a brutalitu je v tomhle snímku víc lásky, než ve většině romantických filmů. hercům člověk jejich výkony věří a má pocit, že by to mohl být soused od vedle. je to film o svobodě, touze, (ne)naplněné lásce, zoufalství a (bez)naději. nečekejte žádný happy end v klasickém slova smyslu, přesto vlastně konec dobrý je.

další snímek německé kinematografie, který určitě stojí za zhlédnutí.

sintel

je jedno kolikrát tenhle animovaný film vidím a je jedno, že to není realita. stejně mě to pokaždý rozpláče. a ta hudba na konci. dokonalost sama o sobě. ke všemu mě to vždy připomene pana úžasného, který mě kdysi na tohle video upozornil a pak už nebrečím jen nad osudem sintel a scalese, ale i nad svým.

melancholia

u mě jsou filmy hlavně o pocitech. na melanchilii od van triera jsem se dlouho těšila. vlastně jsem ji ani nechtěla vidět v kině, chtěla jsem si ten film vychutnat sama. takže jsem čekala, až si ho budu moct stáhnout a předevčírem v noci, když jsem nemohla spát, jsem si ho konečně pustila. kolem mě noc, tma a ta pravá nálada na tenhle druh filmu. sice mi pár lidí říkalo, že ten film je nudný a "o ničem", ale chtěla jsem se přesvědčit. a dobře jsem udělala. mě se líbil. miluju tu poetiku. miluju ty scény. a zbožňuju hudbu, která zalézá až do morku kostí a člověk má pocit, že kdyby se změnil byť jen jediný tón, bylo by to špatně. ani jsem příliš nesledovala dějovou linii, spíš jsem si užívala jednotlivé scény. asi by mi nevadilo vidět je naprosto vytržené z kontextu. a nějak se dokážu ztotožnit s justine, když říká, že země je zlo, že pro ni nemusíme truchlit. že život na zemi je zlo. celý film je takový snový. tak krásně melancholický s krásnou snovou atmosférou.

what i am looking for?

v úterý jsem byla v aeru v rámci výstavy dekadence now! na filmu antikrist. film je to vskutku dekadentní. nikdy jsem od kontroverzního režiséra larse von triera nic neviděla, ale tenhle film mě "dostal". sice mi trvalo několik dní, než jsem ho alespoň z části zpracovala, ale o to hlubší dojem ve mně zanechal. o čem je asi nemá moc cenu psát, recenzí bylo napsáno dost a pravděpodobně i dost kvalitnějších, než bych kdy zvládla já. přesto ve stručnosti: žena a muž prožívají nádherné milování a nevšimnou si, že jejich asi dvouletý syn mezitím vylezl na okno a spadl. žena se na pohřbu složí a její manžel, který je povoláním terapeut, se jí pokouší pomoci. vydávají se na jejich srub, který nazívají "eden". což samo o sobě zní jako výsměch. končí to tím, že on ji uškrtí, po tom, co se pokouší zabít ona jeho. nejdrastičtější scéna je ta, ve které si ona nůžkami ustříhne klitoris. bezesporu je to velmi drsný film jen pro silnější nátury. ale to není to, co mě na něj zaujalo. líbilo se mi, jak byl natočený. jak byly zachyceny její stavy deprese a jak je prožívala. ten strach a panika byly přímo hmatatelné. nevím, jestli pro někoho, kdo stavy úzkosti a deprese nezažil, to může být stejný, ale já jsem úplně jasně chápala, jak se cítí. chápu, že to asi bude znít nesmyslně, možná až zrůdně, ale ten film mi přišel chvílemi velmi poetický. jediné, co nechápu je jméno filmu.


další zážitek, který jsem měla tu čest si dopřát, byla kniha cesta od cormaca mccartyho. už delší dobu jsem po ní pátrala v knihovně a byla stále vypůjčena. asi před dvěma týdny jsem už odcházela s kupou knížek, smutná, že jsem nenašla cestu. rychlý, kradmý pohled do dnes vrácených knih a co nevidím! bez zaváhání jsem ji čapla. mccarthy za tenhle román získal v roce 2007 pulitzerovu cenu. krátce k obsahu. otec se synem putují sežehlou krajinou po neznámé katastrofě. lidem se vyhýbají, protože dobří lidé už nejsou. vše, co mají si sebou vezou v nákupním vozíků, jídlo hledají v prázdných domech. cílem jejich cesty je pobřeží. ale i tam se ukáže, že naděje už není. otec umírá a syna se ujmou jiní dobří lidé. nedokázala jsem se od knihy odtrhnout, i když byla všechno jiné než pozitivní. autor píše tak poutavě, že si člověk jasně představuje situace, ve kterých se ti dva nacházejí. prožívá s nimi všechen jejich strach a beznaděj. jen..., jen konec mě zklamal. škoda posledních pár vět. kde se najednou ti dobří lidé vzali? co se týče mě, bylo by se mi asi víc líbilo, kdyby konec byl otevřenější a nechával větší představivost čtenáři. možná ale právě závěrem chtěl autor vyjádřit naději. nevím.

a na příští týden si ordinuju jen samé pozitivní věci. zamilované komedie, odlehčené romány a možná vezmu na milost i kuchařky.

kulturně

video mapping staroměstké radnice

jsem zase o něco chytřejší. ještě včera jsem nevěděla, že něco jako video-mapping existuje a dneska po tom, co jsem měla možnost vidět, jsem naprostý fanda. bylo to úžasný, nepřekonatelný a skvělý. nedokážu to popsat jinak, než v superlativech. byla jsem tak nadšená, že jsem zůstala, abych to mohla vidět po druhý. velký respekt těm, kteří se na realizaci podíleli. je mi naprostou záhadou, jak někdo dokáže něco tak zajímavého a náročného udělat.

dnes další film z festivalu. žid süß. na rozdíl od včerejšího filmu dnešnímu nemám co vyčíst. smutný film o smutné době. dobře natočený. dobré herecké výkony. jsem ráda, že jsem ho viděla. po třech dnech návštěv kina jsem se rozhodla zítřek bojkotovat. chtěla jsem zůstat doma, odpočinout si a nic nedělat. ale jelikož zítra končí world press photo, tak asi z odpočinku nic nebude a já opět vyrazím do centra. ale chtěla jsem world press photo už před půl rokem vidět v berlíně, byla by škoda si to nechat nakonec ujít.

poznatek dne: můj pes chrápe!

filmfest

trochu kultury nezaškodí, řekla jsem si. a vyrazila jsem s kamarádkou na festival německy mluveného filmu. cizinka se jmenoval. jedná se o mladou turkyni, která uteče se svým malým synem od manžela z turecka zpět ke své rodině do německa. od své rodiny čeká podporu, ale ta se jí snaží přemluvit k návratu k manželovi. aby nepošpinila čest rodiny. dokonce se snaží unést její dítě. nakonec se otec rozhodne ji zabít. nedopatřením její bratr nezabije ji, ale jejího syna. celé kino brečelo a ve mně kypěl vztek. hra na city. ano, má potenciál se stát dalším filmem oceněným oscarem, ale to je právě také jeho problém. hlavní hrdinka se chová jak smyslů zbavená hysterka, která sice říká, jak jí na synovi záleží, ale potom svým chováním dává v sázku jeho život. za druhý, v době stoupající nesnášenlivosti k etnickým menšinám nepovažuju tenhle film za optimální. leč uznávám fakt, že je téma určitě líbivé. jen doufám, že ten zítřejší bude lepší.