bezmezná krutost

Sebráno odsud

teď bude zase následovat jeden hejt na lidstvo. dneska se mi dostala do ruky tahle fotka. tohle tele se narodilo na cestě jeho matky na jatka. a bylo pohozené u cesty. brečím jak malá a nechápu vůbec, kde se může v lidech brát takováhle krutost. já sama za sebe mám čisté svědomí, ale kdy se probere těch dalších 96% lidí. když si vezmu, že téměř každý k tomuhle přispívá, je mi špatně.

strašně často si pohrávám s myšlenkou, jaké by to bylo, kdyby byl nad námi někdo, kdo by tohle dělal s námi lidmi. takže si teď představte, že by vás někdo držel v kleci, kde byste se ani pořádně neotočili, pak vás alespoň jednou za rok znásilnili, po téhle kruté zkušenosti by vám narozené dítě hned sebrali, aby vás mohli okrást o krmení pro něj a nakonec vás poslali přes půl evropy namačkané v dobytčáku na jatka. věděli byste, že jdete na smrt, bránili se a nebylo by vám to nic platné. hmm, trochu dost hnusná představa, že? ale u lidí by nám to vadilo, že? tak proč nás osud zvířat nechává chladnými? kdo z vás někdy viděl ty krásné kravské oči s neuvěřitelně dlouhými řasami? tu něhu, s jakou se kráva stará o své mladě? a tohle jim upíráme. milionům z nich.

96% lidí jsou masozřavci. naprostá většina. naprostá většina z vás tohle podporuje. ano, budu sem tyhle články cpát, alespoň občas. můžete zavírat oči, ale nemůžete říct, že jste to tom nevěděli! přála bych si probudit se ve světě, který by nebyl krutý, kde by se se vším živým zacházelo s respektem a kde by každý život měl význam.

jak je to vlastně s kůží?

nějak nemám sílu nic pořádného napsat a přitom se toho u mě děje tolik. ale našla jsem něco, o co bych se ráda podělila. tady jsou vyjmenovány snad všechny důvody, proč nenosím nic koženého.

tak já si taky řeknu svoje ke zdražování vajec

davová hysterie, zdražují se vejce. český spotřebitel se nechává masírovat bulvárem a k situaci se vyjadřuje kde kdo. a ano, zase padají slova jako, tohle by si jinde nikdo nedovolil, vejce jsou u nás nejdražší a další hloupé plky, kterými se čecháček rád ohání. není to pravda. vejce u nás vždy byla levnější než na západě. předpokládám, že se na tom nic nezměnilo, ale kdo ví, vejce už nějakou dobu nejím, takže ani neznám ceny. co mě ale zaráží nejvíc a také dost deprimuje, je spíš fakt, že se zase češi jen hádají o ceně vajec. ale nikoho už nezajímá, odkud vejce pochází. je mi z klasického českého spotřebitele na blití. tak se schválně podívejte v německu, kterých vajec je v regálech nejvíc? a co si lidé nejčastěji kupují. neznám osobně z němců nikoho, kdo by kupoval vejce nosnic v klecích. taky jich je v nabídce nejméně. většina lidí kupuje od nosnic z podestýlky a velká část dokonce bio. samozřejmě za vyšší cenu. zahraniční spotřebitel je mnohem uvědomilejší a náročnější.

a to vůbec nemluvím o tom, že skutečná hodnota vajec by měla být mnohem vyšší. cena celého průmyslu točícího se kolem masa-mléka-vajec je jen další ukázkou toho nejneuvěřitelnějšího barbarství, kterého je člověk schopen. ceny jsou tlačeny uměle dolů na úkor kvality života zvířete. je pro mě nepochopitelné, že někdo vůbec podporuje něco tak nechutného, jako držení zvířete v pidi kleci, kde se ani nemůže pohnout a jen snáší jedno vejce za druhým. tohle je proti přírodě. tohle je proti mému chápání. tohle je proti mému přesvědčení.

takže bych tady všem, kteří se dohadují o ceně vajec vzkázala: jděte do prdele a když vám to přijde moc, přestaňte ty vejce žrát, zamyslete se prosím nad tím, jestli je opravdu potřeba konzumovat tolik vajec a jestli by nebylo lepší místo kvantity volit kvalitu.

hitlerovy děti

jeden svět. tolik filmů jsem chtěla vidět a jako vždy jsem byla ráda, že jsem stihla alespoň jeden. vítězný snímek hitlerovy děti. dokumentární film izraelského režiséra chanocha ze'eviho. nebudu se bavit o kvalitě filmu z pohledu kamery apod., tomu stejně nerozumím. spíš mi jde o výpovědní hodnotu filmu. velmi otevřené zpovědi vnuků, dětí a jiných blízkých příbuzných nejvyšších posluhovačů režimu adolfa hitlera. všichni mají jedno společné, přestože oni nic neudělali, nesou si pocit viny za to, že jsou součástí rodiny, která se podílela na největší genocidě v dějinách lidstva. každý se s tím vyrovnává po svém, bettina göring se, stejně jako její bratr, nechává sterilizovat, aby na svět nemohl přijít žádný další potencionální masový vrah, praneteř heinricha himmlera katrin se provdala za izraelce a ke všemu napsala knihu, za kterou byla velkou částí rodiny odsouzena. syn hanse franka niklas napsal dvě knihy, ve kterých vlastně svého otce popravil podruhé a to on sám. dnes objíždí školy a poukazuje na nebezpečí, sám skeptický k německému národu, kterému nevěří. nejzajímavější postavou je vnuk rudolfa hesse rainer, sám žurnalista, který se svým izraelským kolegou podstupuje cestu do osvětimi. zde je předhozen stádu mladých izraelců, kteří ho pranýřují. jediný, kdo za ním přijde, je starší muž, doprovázející tuto skupinu, který sám přežil osvětim, s tím, že mu chce podat ruku a že on přece není tím, kdo by se měl vinit. on přeci nic neudělal.

toť ve zkratce popis filmu. film byl jednoznačně hodně emotivní. tito lidé se narodili do rodin, díky kterým si nesou celoživotní stigma. celá německá společnost se do dneška vyrovnává s následky holocaustu, ale tihle lidé musejí ještě víc. jsou nuceni přijmout nějaké stanovisko. jak milovat rodiče, prarodiče, když znají pravdu? a kde je ta hranice mezi láskou k vlastním rodičům a nenávistí kvůli tomu na čem se podíleli? u většiny z těch, kteří ve filmu vystoupili to vedlo až k zavržení své rodiny.

co se mi bytostně nelíbilo, bylo předhození rainera hösse pubertálním izraelským výrostkům. čeho tím chtěl režisér docílit? a doslov toho izraelského žurnalisty byl víc než jen trapný. říká něco ve smyslu toho, že ho to stejně nezajímá, že to bylo příliš rychlé. a že některé otázky nikdy nebudou dořešeny. pokud jsem to tak dalece pochopila. dalším nedostatkem, který sice nemá se samotným filmem  co do činění, jsou titulky. díky tomu, že to bylo v němčině, nebyla jsem nucena titulky číst. stejně mi to nedá a vždycky se alespoň občas kouknu, abych zhodnotila jejich úroveň. troufám si tvrdit, že bych to zvládla líp. marnost a trapnost.

šílená krev (verrücktes blut)

dneska jdu po dlouhé době do divadla. na nové scéně hrají šílenou krev, inscenaci, která vyvolala velké emoce a stala se v německu událostí loňského roku. Mladá učitelka poté, co odebere jednomu ze svých studentů zbraň si svoji multietnickou třídu vezme jako rukojmí. těším se a jsem zvědavá.

teď ale zásadní otázka? jaký je správný dresscode pro novou scénu, neboli, co si mám vzít na sebe? jsem naprosto bezradná a nechci být ano overdressed ani underdressed. poraďte prosím.

být tak románovou postavou....

nedávno jsem se přihlásila na stránky bookfan. už kolikrát jsem si začala psát seznam knih, které jsem přečetla, ale nikdy jsem nedokázala si zapisovat průběžně a tak jsem plno knih zapomněla, některé jsem pak měla duplicitně. nejsem příliš svědomitý člověk. ale takhle online se mi to celkem daří. líbí se mi i to, že tam najdu inspiraci. každopádně konečně mám nějaký přehled o tom, co jsem četla, co bych číst chtěla a jak se mi která kniha líbila.

proč ale o tom píšu? dneska tam na mě vyskočila otázka: "jakou románovou postavou byste chtěl/a být?" dlouze jsem přemýšlela, mám plno oblíbených postav. ale chtěla bych si taky zažít všechno to, co ony? a tím, že moje sympatie většinou patří postavám minimálně nekonvenčním, spíš různě narušeným, vím určitě, že bych si jejich martýrii projít nechtěla. ale přece jen je jedna postava, kterou bych být chtěla. a sobecky musím říct, že ne pro postavu samotnou (ta mě ani nijak zvlášť neoslovila). chtěla bych být liesel landauerovou z románu skleněný pokoj od simona mawera. nepokrytě jí závidím místo na kterém žila, které spoluvytvořila. chtěla bych žít v jedné z nejúžasnějších vil světa. možná je to povrchní, ale je to tak.

a jakou románovou postavou byste chtěli být vy? a proč?

betonová zahrada

nemám co říct. nebo možná se mi jen nechce mluvit. tak alespoň ochutnávka na další knihu, kterou jsem přečetla.

lopata ležela uprostřed velké kulaté skvrny po vyschlém betonu. připomněla mi ručičku obrovských polámaných hodin. pokoušel jsem se vybavit si, kdo z nás ji měl v ruce naposledy, ale nemohl jsem si jasně vzpomenout, jak co po sobě následovalo. zvedl jsem ji a postavil ke stěně. víko bedny zůstalo odklopené tak, jak jsme ho nechali. Na to jsem se upamatoval. přejel jsem dlaní po betonu v bedně. byl světlounce šedý a na dotek vlahý. na ruce mi ulpěl jemný prach. všiml jsem si, že povrch diagonálně protíná prasklina, která se na jednom konci rozdvojuje. poklekl jsem, strčil k ní nos a začichal. ucítil jsem zvláštní sladký pach, když jsem si však stoupl, uvědomil jsem si, že jsem ucítil guláš, co se vaří nahoře. posadil jsem se na stoličku k bedně a přemýšlel o matce. usilovně jsem se snažil připomenout si její obličej. [...] 

nemožnost cokoliv vědět nebo pociťovat s jistotou ve mně vyvolala naléhavou potřebu onanovat. vstrčil jsem si ruce do kalhot, a jak jsem si pohlédl dolů mezi nohy, uviděl jsem něco červeného. ohromeně jsem vyskočil. stolička, na které jsem seděl, byla jasně červená. před dávnou dobou ji tak nalakoval otec. musela ji dolů přinést julie nebo sue, aby mohly sedět u bedny. ta představa mě vyděsila, místo aby mě uklidnila. sotva jsme vůbec mezi sebou o matce mluvili. byla tajemstvím každého z nás. [...] uviděl jsem nahoře stát sue, jak se na mě dívá.

"myslela jsem si, že jseš to tam dole ty," řekla, když jsem k ní došel. v ruce držela talíř.

"je tam puklina, vidělas?" zeptal jsem se. "zvětšuje se," vyhrkla. "ale jak je to možný?"

pokrčil jsem rameny. ukázala na talíř. "někdo přišel."

betonová zahrada od iana mcewana je kniha velmi zvláštní, amorální a chvílemi až perverzní. kniha začíná touto větou: " náš táta neumřel mou vinou, někdy mě ale přepadne pocit, že jsem mu k tomu dopomohl." jack, hlavní postava knihy, měl s despotickým otcem betonovat zahradu a místo toho v koupelně onanoval. když se vrátil, našel otce mrtvého s hlavou zabořenou v betonu. několik týdnů po smrti otce umírá na těžkou chorobu i matka, která nechá nejstarší sedmnáctileté julii našetřené peníze, takže si děti nemusí nějakou dobu lámat hlavu s penězi. aby nebyli nastrkáni do děckých domovů, rozhodnou se matku zabetonovat ve sklepě do bedny. absencí dospělých nastává v dětech úpadek morálních zásad a sexuálních předsudků. julie si najde chlapce, jack hledá jakékoliv možnosti incestu a při pohledu na julii si několikrát denně musí "odskočit" do koupelny. sue pochopila, že jejich hrátky na doktory jsou nechutné a malý šestiletý tom se po zkušenostech se šikanou ve škole začne oblékat jako holčička a nakonec se od julie nechá opečovávat jako mimino, dokonce mu julie ze sklepa přinese dětskou postýlku. derek, přítel julie, po té, co najde jacka a julii v posteli při sexuálních hrátkách se cítí natolik zhrzen, že do domu nažene policii, která začne sekat bednu.

celý text je psaný dost strohým stylem, bez jakýchkoliv emocí. syrovost textu souzní se syrovostí prostředí, ve kterém se děj odehrává. polozpustlý dům uprostřed parného léta mezi zbytky okolních zdemolovaných domů, které byly zbořeny, protože tudy byl naplánovaný průběh dálnice. jedná se o brilantní román, který není srovnatelný s ničím, co jsem do dnes četla. pokud si ho chcete vychutnat, zahoďte veškeré morální a společenské předsudky.

stále ještě nevím, co přesně si o tomhle románu mám myslet. ale už několik dní ho nemohu dostat z hlavy, stále o něm musím přemýšlet. a vlastně zatím nemám chuť číst nic dalšího.

ekologická stopa

udělala jsem si malý test a zjišťovala, jaká je moje ekologická stopa - tady si to můžete zkusit. ekologická stopa je uměle vytvořená jednotka, která (zjednodušeně řečeno) určuje, kolik hektarů potřebuje člověk pro svůj život. jednotka v sobě obsahuje vše od získání potravin, dopravu až po odpad, který člověk vyprodukuje. a tady je můj výsledek:

moje osobní spotřeba je 3,7 ha, přitom udržitelná stopa obnáší 1,8 ha. to je smutné, velmi smutné. žiju si tak, jako bychom měly planety dvě. co je ale ještě víc znepokující je fakt, že český národní průměr leží někde okolo 5,7 ha, tedy jako bychom měly 3 a čtvrt planety. jsou věci, které můžu ovlivnit těžko, jsou věci, které ovlivnit můžu. za poslední rok se mi podařilo moji ekologickou stopu snížit asi o půl planety. nedám se, budu se snažit dál. tak schválně, jak dopadnu za rok?