mám ráda architekturu. lépe řečeno kvalitní architekturu. a je jen málo soudobých architektů, jejichž dílo by mě natolik oslovilo, že bych si z něho sedla na své ctěné pozadí. u většiny z nich mám pocit, že jim jde jen o prosazení své vize a svého ega a kvůli tomu znásilní místo, účel i estetiku. ne tak peter zumthor. kdysi jsem netrefila na fotku jedné jeho stavby a hned jsem se zamilovala. ta budova byla prostě dokonalá, nebylo jí co vytknout. tak moderní a přesto jako kdyby na tom místě mezi kopci stála od nepaměti. jednalo se o termální lázně ve vals ve švýcarsku. a tím začala moje obsese tímto architektem.
nebudu se tu široce rozepisovat o něm a jeho vizích, jen ve stručnosti nastíním. kdo by si chtěl přečíst o zumthorovi více, doporučuji
zde. nejdříve se vyučil truhlařinu, odtud jeho cit pro materiál a precizní provedení. zumthorova architektura je vcelku minimalistická, přesto každá jeho stavba vystihuje duch místa, ať už materiálem nebo kompozicí. skoro bych si troufla tvrdit, že dokonce obojím najednou. další důraz klade na užitnost, tedy každá stavba ideálně odpovídá účelu, ke kterému je určena. peter zumthor vychází z genia loci místa, ke kterému má velký respekt. to je asi důvod, proč jeho budovy mají takovou sílu a hloubku, není namyšlený, ale naopak velmi pokorný. přijde mi, že většina dnešních architektů právě onu potřebnou pokoru ztratila.
dlouho jsem si už chtěla přečíst jeho knihu esejů promýšlet architekturu. bohužel, když vyšla, byla hned rozprodána. a v městské knihovně mají jen jeden výtisk a rezervace byla na minimálně rok dopředu. konečně jsem se tedy k ní dostala a celou dobu mi běhal mráz po zádech, ten člověk je tak neuvěřitelně chytrý, bystrý a úchvatný. pokorný a citlivý. jedná se knihu úvah a esejů hlavně o tom, jak on vnímá architekturu, umění a krásu.
můžeme pátrat po tom, co se nám líbilo na té které budově, na tom
kterém místě. jaká vůně byla cítit ve vzduchu, jak zněly naše kroky na
tom místě, jak jsme cítili světlo a dotyky materiálu. materiály
architekta, naše materiály. všechny je známe, a přesto je neznáme. abychom mohli tvořit architekturu, musíme se naučit zacházet s nimi
vědomě, cíleně. toto je náš výzkum. proces vzpomínání. musíme se
neustále ptát, co může znamenat použití konkrétního materiálu ve
specifickém architektonickém kontextu. správné odpovědi na tyto otázky
mohou osvětlit jak obecný způsob používání materiálů, tak i jejich vliv
na naše smyslové vnímání. pokud se nám podaří materiál správně použít,
dokážeme ho rozzářit.
architektura je vždy konkrétní, není abstraktní. plán na papíře
není ničím jiným než více či méně odpovídající reprezentací
architektury, srovnatelnou se zápisem hudby v notách. hudba musí být
interpretována, aby se stala hudbou, architektura musí být realizována,
aby se stala architekturou. pak teprve může hudba nebo architektura
vzniknout, pak teprve je můžeme vnímat smysly. všechen design začíná
premisou této fyzické povahy, smyslnosti architektury a jejích
materiálů. zažít architekturu znamená cítit, hmatat, slyšet, vidět. naučit se vědomě pracovat s těmito kvalitami, to je předmětem našeho
učení.
veškerý design v mém studiu je dělán s materiály. nepoužívám
žádné modely z kartónu, vlastně vůbec žádné modely v konvenčním slova
smyslu. jenom třídimenzionální práce v konkrétním měřítku. kreslení
plánů také začíná u konkrétních objektů, jinými slovy obrácením procesu
idea – plán – konkrétní objekt, což je standardní postup v profesionální
architektuře. nejprve jsou vytvořeny objekty, teprve potom jsou
nakresleny v určitém měřítku.
