Jak jsem zachraňovala ježky

Tak tenhle byl druhý v pořadí

Minulý týden si takhle kráčím domů, unavená a šťastná, že budu mít konečně volný večer. Jenže osud tomu chtěl jinak. U mě v ulici jsem viděla na silnici ježka, malého, chtěla jsem ho jen přemístit někam mimo silnici. Ale pak mi ježura přišel malý, tak jsem ho vzala domů, kde jsem ho přeměřila a zvážila. A pak zjišťovala, kde by mi mohli dát informace. Přes Zvíře v nouzi jsem našla kontakt na záchrannou stanici. Tam mi bylo sděleno, že ježek je dost malý a že asi zimu nepřežije. Jediné, co mě v tu chvíli napadlo se zeptat bylo: Jak nepřežije? Já ho mám v předsíni! Paní se mě ptala, zda ho mohu přivézt nebo že si pro něj přijedou druhý den ráno. Ale v té době jsem musela být v práci. Podařilo se mi přesvědčit L., aby mě i s ježkem odvezl do Jinonic. Naštěstí se podařilo. Já dala ježka do krabice a jelo se. Paní si ježka převzala, já vyplnila své iniciále a místo nálezu a vše ztvrdila podpisem. L. zaparkoval u sebe (což je pět minut chůze ode mne) a šel mě doprovodit domů. Jaké bylo naše překvapení, když jsem našla druhého ježka na tom samém místě jako toho prvního. Tak jsem volala opět té paní, která byla ochotná druhého ježka převzít, tentokrát u sebe doma. Tak se L. beze slova sebral, šel pro auto a jelo se opět přes půl Prahy. Oba bodlináči dostali podestýlku, krmení i vodu a bude o ně dobře postaráno, aby se mohli vrátit do volné přírody, ať ještě letos na zazimování nebo až na jaře po zimním spánku.

A tady pár informací o tom, kdy ježka zachraňovat a kdy to nepotřebuje. Nejvíc mě bavilo, jak oba dva ježci byli jiní. Ten první byl takový srabík, když jsem ho měla v ruce, celou dobu byl zabalený. V předsíni se hned běžel schovat a vlastně se na mě ani nepodíval. Ten druhý byl pěkný drzoun. Vůbec se mě nebál a troufám si tvrdit, že kdybych mu dala možnost, klidně by mě rafnul. Docela jsem měla problém ho zvládnout a to oba dva měli necelých 150g. Měla jsem strašnou chuť si je oba nechat.

a co vaše oblečení?

jsem holka jako každá jiná a ráda se hezky oblékám. ráda se líbím. textilní firmy a módní blogy nás zahlcují stále novými trendy, obchody přetékají ve švech a vše je takové líbivé. pak už je jen kousek k tomu, aby si člověk domů hrdě nesl nějaký další úlovek, další kořist. kam tím teď mířím? co je na tom špatného? kromě prázdné peněženky a nedostatku místa ve skříni? mnoho je toho špatně.

všichni z nás asi slyšeli o zřícení budovy textilní továrny v savaru, předměstí dhaky v bangladéši, kde o život přišlo kolem 400 lidí, převážně žen a přes 1000 dalších bylo zraněno. od této továrny braly své zboží i firmy zastoupené na našem trhu jako mango nebo united colors of benetton. adidas dlužil od dubna roku 2011 po zavření fabriky v jakartě 1,8 milionů usd 2800 dělníků. až na nátlak veřejnosti, bojkoty a odstoupení dvanácti amerických univerzit od smlouvy s adidasem se na konec podařilo ke konci dubna letošního roku firmu dotlačit k vyrovnání svého dluhu. možná jste i se vy v loňském roce podepsali pod petici žádající vyrovnání nebo alespoň vyjádřili svůj nesouhlas na facebooku na stránce adidasu. H&M se kdysi vypořádávalo se skandálem ohledně dětské práce na bavlníkových plantážích. z téhle bavlny byla vyrobena jejich bio trička. děsivé na tom je, že tenhle řetězec nám vnucuje termíny jako odpovědná móda a greenwashing je základním stavebním prvkem jeho reklamní kampaně. tohle jsou jen ukázky problematiky módního průmyslu.

mezi největší problémy patří dětská práce, mizerná mzda, která často nedosahuje ani minimální mzdy, natož pak existenčního minima a pak samozřejmě nedostatečně zajištěná bezpečnost práce, kdy chybí potřebné ochranné pomůcky nebo jsou naprosto nedostatečné. dále pak příliš dlouhá pracovní doba, kdy není vyjímkou práce více než 400 hodin měsíčně, kde přesčasy nejsou placeny, neexistující pracovní smlouvy, žádné sociální dávky, falšování dokumentace o odpracované době, přesčasech a platech je běžnou praxí, zaměstnancům je bráněno vytvářet odborové svazy a mnoho dalšího. textilní firmy odmítají přijmout odpovědnost s tím, že oni nejsou vlastníky továren a dělníkům nevyplácejí mzdu. jenže to je pravda jen částečně. to oni tlačí své zahraniční dodavatele k neustálému snižování ceny a právě korporace ignorují nevyhovující pracovní podmínky. přitom jejich zisky giganticky rostou. budou-li ceny i nadále klesat, bude podobných katastrof stále přibývat.

jenže jak z toho ven? optimální by bylo přestat kupovat vše pocházející ze zemí globálního jihu, ale řekla bych, že všichni chápeme, že to je nereálné. tak tedy alespoň omezit spotřebu na minimum. a dále podepisovat petice a apelovat na firmy a dávat jim na vědomí své stanovisko. a jak to tedy řeším já? já v podstatě nekupuji nové oblečení, řeším to second handy. nové kupuji jen spodní prádlo a boty. a vyjímečně něco navíc, ale myslím, že minimálně 90% pokryju z druhé ruky. všeobecně jsem dost omezila nákupy. pokud chcete pomoci, podepiště tady bangladesh fire and building safety agreement, což je apel na firmy, 

který nastavuje jasná pravidla a závazky všech relevantních aktérů. mimo jiné také výši finančních prostředků, kterými by měly přispět k nápravě samotné značky. podstatnou roli hrají pravidelné, nezávislé a transparentní inspekce, které mohou dle řady expertů bezpečnost celkem efektivně zajistit. tady můžete podepsat petici clean clothes campaign za důstojnou mzdu a více informací k tématu tady.

jako u všeho je potřeba začít sám u sebe a pochopit, že zodpovědnost je i na nás. že když koupím oblečení ze zemí globálního jihu, stávám se automaticky i já viníkem. proto se mi potom stává, že v obchodě vidím krev na svých rukách a nakonec radši odejdu, aniž bych cokoliv koupila. celý západ se musí naučit chovat uvědoměleji a pochopit, že konzum je cesta do pekel. ale na výše zmíněném adidasu je vidět, že pokud budeme chtít a dáme to dostatečně najevo, věci se mohou změnit. snažím se věřit na to lepší v lidech.

veganská výživová poradna

dneska byl vydařený den. s pixie jsem se potkala přímo po práci. nejdřív jsme zašly do mého oblíbeného loving hutu (ještě aby nebyl, když u nás opravdu moc veganských restaurací není), poté jsme se přesunuly do mé stále oblíbenější kavárny pražírna. nejsem kafař a kafe vlastně už nepiju vůbec, ale vůni kávy zbožňuji. ta vás polapí hned po otevření dveří. aby také ne, když si v této kavárně praží kávu sami. mají nepřeberné množství druhů. kavárna je v polosuterénu, do kterého se vchází přímo z ulice, interiér ve světlém dřevě s přiznanou cihlovou klenbou. prostor zadní místnosti rozdělují knihovničky s knihami a člověk se může nechat pohltit četbou nebo oddat rozhovoru s přáteli. určitě doporučuji dát si cascaru (byť pixie by mi nedala za pravdu), což je nápoj z kávových slupek, bohatých na antioxidanty a kofein. nápoj je příjemně nakyslí a chutí spíš připomíná šípek. rozhodně byste v něm nepoznali kávu. nejbáječnější je, že celá kavárna je nekuřácká. konečně místo, odkud člověk nevyleze smrdutý a vyuzený jak nějaká kýta.

poté jsme se přesunuly na veganskou výživovou poradnu. tady budu tajemná jako hrad v karpatech a místo prozrazovat nebudu. ale alespoň pro určitou představu se jedná o místo spravované anarchistickým kolektivem. byla jsem na celou poradnu vcelku zvědavá, nedovedla jsem si pod tím nic moc představit, ale byla to jedna z nejpodnětnějších akcí, co se přímo veganské životosprávy týče. přednášku spojenou s diskuzí vedl mladý doktor, který se v rámci výzkumu diabetu dostal k většímu počtu veganů a ten fakt, že jsou mnohem méně náchylní na civilizační choroby ho dovedl k důkladnému studiu veganství ve všech jeho zdravotních důsledcích. konečně informace podložené výzkumem a zodpovězené z lékařského hlediska. nic nezastíral, nic nepřikrášloval, nezapomněl zmínit ani bolavá místa veganství, vyvrátil mnoho mýtů. mimo jiné ty o zdraví mléka, o nutnosti pojídání živočišných bílkovin nebo nedostatku železa, pokud člověk nejí maso. a samozřejmě potvrdil to, co už říkají nejnovější světové studie, veganství je zdravý prospěšné a vegani jsou zdravější než masozřavci, mají menší sklony ke kardiovaskulárním onemocněním, k nadváze a i nádorovým onemocněním. možná, že se stanu dalším testovacím králíkem. třeba alespoň něčím budu prospěšná a mohla bych tím přispět jejich studii a odtranění mýtu o škodlivosti veganství. a pro mě to bude mít výhodu, že budu vědět, co mi případně chybí a upravit podle toho jídelníček.

zítra se přijde podívat nějaká slečna na byt, takže možná zase budu mít spolubydlící. neznám jí, ale je to kamarádka kamaradčinýho kamaráda.

bezmezná krutost

Sebráno odsud

teď bude zase následovat jeden hejt na lidstvo. dneska se mi dostala do ruky tahle fotka. tohle tele se narodilo na cestě jeho matky na jatka. a bylo pohozené u cesty. brečím jak malá a nechápu vůbec, kde se může v lidech brát takováhle krutost. já sama za sebe mám čisté svědomí, ale kdy se probere těch dalších 96% lidí. když si vezmu, že téměř každý k tomuhle přispívá, je mi špatně.

strašně často si pohrávám s myšlenkou, jaké by to bylo, kdyby byl nad námi někdo, kdo by tohle dělal s námi lidmi. takže si teď představte, že by vás někdo držel v kleci, kde byste se ani pořádně neotočili, pak vás alespoň jednou za rok znásilnili, po téhle kruté zkušenosti by vám narozené dítě hned sebrali, aby vás mohli okrást o krmení pro něj a nakonec vás poslali přes půl evropy namačkané v dobytčáku na jatka. věděli byste, že jdete na smrt, bránili se a nebylo by vám to nic platné. hmm, trochu dost hnusná představa, že? ale u lidí by nám to vadilo, že? tak proč nás osud zvířat nechává chladnými? kdo z vás někdy viděl ty krásné kravské oči s neuvěřitelně dlouhými řasami? tu něhu, s jakou se kráva stará o své mladě? a tohle jim upíráme. milionům z nich.

96% lidí jsou masozřavci. naprostá většina. naprostá většina z vás tohle podporuje. ano, budu sem tyhle články cpát, alespoň občas. můžete zavírat oči, ale nemůžete říct, že jste to tom nevěděli! přála bych si probudit se ve světě, který by nebyl krutý, kde by se se vším živým zacházelo s respektem a kde by každý život měl význam.

jak je to vlastně s kůží?

nějak nemám sílu nic pořádného napsat a přitom se toho u mě děje tolik. ale našla jsem něco, o co bych se ráda podělila. tady jsou vyjmenovány snad všechny důvody, proč nenosím nic koženého.

tak já si taky řeknu svoje ke zdražování vajec

davová hysterie, zdražují se vejce. český spotřebitel se nechává masírovat bulvárem a k situaci se vyjadřuje kde kdo. a ano, zase padají slova jako, tohle by si jinde nikdo nedovolil, vejce jsou u nás nejdražší a další hloupé plky, kterými se čecháček rád ohání. není to pravda. vejce u nás vždy byla levnější než na západě. předpokládám, že se na tom nic nezměnilo, ale kdo ví, vejce už nějakou dobu nejím, takže ani neznám ceny. co mě ale zaráží nejvíc a také dost deprimuje, je spíš fakt, že se zase češi jen hádají o ceně vajec. ale nikoho už nezajímá, odkud vejce pochází. je mi z klasického českého spotřebitele na blití. tak se schválně podívejte v německu, kterých vajec je v regálech nejvíc? a co si lidé nejčastěji kupují. neznám osobně z němců nikoho, kdo by kupoval vejce nosnic v klecích. taky jich je v nabídce nejméně. většina lidí kupuje od nosnic z podestýlky a velká část dokonce bio. samozřejmě za vyšší cenu. zahraniční spotřebitel je mnohem uvědomilejší a náročnější.

a to vůbec nemluvím o tom, že skutečná hodnota vajec by měla být mnohem vyšší. cena celého průmyslu točícího se kolem masa-mléka-vajec je jen další ukázkou toho nejneuvěřitelnějšího barbarství, kterého je člověk schopen. ceny jsou tlačeny uměle dolů na úkor kvality života zvířete. je pro mě nepochopitelné, že někdo vůbec podporuje něco tak nechutného, jako držení zvířete v pidi kleci, kde se ani nemůže pohnout a jen snáší jedno vejce za druhým. tohle je proti přírodě. tohle je proti mému chápání. tohle je proti mému přesvědčení.

takže bych tady všem, kteří se dohadují o ceně vajec vzkázala: jděte do prdele a když vám to přijde moc, přestaňte ty vejce žrát, zamyslete se prosím nad tím, jestli je opravdu potřeba konzumovat tolik vajec a jestli by nebylo lepší místo kvantity volit kvalitu.

hitlerovy děti

jeden svět. tolik filmů jsem chtěla vidět a jako vždy jsem byla ráda, že jsem stihla alespoň jeden. vítězný snímek hitlerovy děti. dokumentární film izraelského režiséra chanocha ze'eviho. nebudu se bavit o kvalitě filmu z pohledu kamery apod., tomu stejně nerozumím. spíš mi jde o výpovědní hodnotu filmu. velmi otevřené zpovědi vnuků, dětí a jiných blízkých příbuzných nejvyšších posluhovačů režimu adolfa hitlera. všichni mají jedno společné, přestože oni nic neudělali, nesou si pocit viny za to, že jsou součástí rodiny, která se podílela na největší genocidě v dějinách lidstva. každý se s tím vyrovnává po svém, bettina göring se, stejně jako její bratr, nechává sterilizovat, aby na svět nemohl přijít žádný další potencionální masový vrah, praneteř heinricha himmlera katrin se provdala za izraelce a ke všemu napsala knihu, za kterou byla velkou částí rodiny odsouzena. syn hanse franka niklas napsal dvě knihy, ve kterých vlastně svého otce popravil podruhé a to on sám. dnes objíždí školy a poukazuje na nebezpečí, sám skeptický k německému národu, kterému nevěří. nejzajímavější postavou je vnuk rudolfa hesse rainer, sám žurnalista, který se svým izraelským kolegou podstupuje cestu do osvětimi. zde je předhozen stádu mladých izraelců, kteří ho pranýřují. jediný, kdo za ním přijde, je starší muž, doprovázející tuto skupinu, který sám přežil osvětim, s tím, že mu chce podat ruku a že on přece není tím, kdo by se měl vinit. on přeci nic neudělal.

toť ve zkratce popis filmu. film byl jednoznačně hodně emotivní. tito lidé se narodili do rodin, díky kterým si nesou celoživotní stigma. celá německá společnost se do dneška vyrovnává s následky holocaustu, ale tihle lidé musejí ještě víc. jsou nuceni přijmout nějaké stanovisko. jak milovat rodiče, prarodiče, když znají pravdu? a kde je ta hranice mezi láskou k vlastním rodičům a nenávistí kvůli tomu na čem se podíleli? u většiny z těch, kteří ve filmu vystoupili to vedlo až k zavržení své rodiny.

co se mi bytostně nelíbilo, bylo předhození rainera hösse pubertálním izraelským výrostkům. čeho tím chtěl režisér docílit? a doslov toho izraelského žurnalisty byl víc než jen trapný. říká něco ve smyslu toho, že ho to stejně nezajímá, že to bylo příliš rychlé. a že některé otázky nikdy nebudou dořešeny. pokud jsem to tak dalece pochopila. dalším nedostatkem, který sice nemá se samotným filmem  co do činění, jsou titulky. díky tomu, že to bylo v němčině, nebyla jsem nucena titulky číst. stejně mi to nedá a vždycky se alespoň občas kouknu, abych zhodnotila jejich úroveň. troufám si tvrdit, že bych to zvládla líp. marnost a trapnost.

šílená krev (verrücktes blut)

dneska jdu po dlouhé době do divadla. na nové scéně hrají šílenou krev, inscenaci, která vyvolala velké emoce a stala se v německu událostí loňského roku. Mladá učitelka poté, co odebere jednomu ze svých studentů zbraň si svoji multietnickou třídu vezme jako rukojmí. těším se a jsem zvědavá.

teď ale zásadní otázka? jaký je správný dresscode pro novou scénu, neboli, co si mám vzít na sebe? jsem naprosto bezradná a nechci být ano overdressed ani underdressed. poraďte prosím.

být tak románovou postavou....

nedávno jsem se přihlásila na stránky bookfan. už kolikrát jsem si začala psát seznam knih, které jsem přečetla, ale nikdy jsem nedokázala si zapisovat průběžně a tak jsem plno knih zapomněla, některé jsem pak měla duplicitně. nejsem příliš svědomitý člověk. ale takhle online se mi to celkem daří. líbí se mi i to, že tam najdu inspiraci. každopádně konečně mám nějaký přehled o tom, co jsem četla, co bych číst chtěla a jak se mi která kniha líbila.

proč ale o tom píšu? dneska tam na mě vyskočila otázka: "jakou románovou postavou byste chtěl/a být?" dlouze jsem přemýšlela, mám plno oblíbených postav. ale chtěla bych si taky zažít všechno to, co ony? a tím, že moje sympatie většinou patří postavám minimálně nekonvenčním, spíš různě narušeným, vím určitě, že bych si jejich martýrii projít nechtěla. ale přece jen je jedna postava, kterou bych být chtěla. a sobecky musím říct, že ne pro postavu samotnou (ta mě ani nijak zvlášť neoslovila). chtěla bych být liesel landauerovou z románu skleněný pokoj od simona mawera. nepokrytě jí závidím místo na kterém žila, které spoluvytvořila. chtěla bych žít v jedné z nejúžasnějších vil světa. možná je to povrchní, ale je to tak.

a jakou románovou postavou byste chtěli být vy? a proč?

ne kruté kosmetice

petice proti testování kosmetiky na zvířatech

jsou určité věci, ve kterých jsem naprosto zásadová. a používání kosmetiky netestované  na zvířatech je jednou z nich. kdysi (a už to bude téměř 15 let) jsem se dostala díky infostánku svobody zvířat k materiálům, které mi vyrazily dech. do té doby jsem nikdy nepřemýšlela nad tím, co vlastně v kosmetice je a hlavně jak se vyrábí. jak už to tak chodí, začala jsem pátrat a nacházela jednu hrůzu za druhou. strašné obrázky trpících zvířat jen kvůli hloupému chtíči člověka vypadat co nejlépe. zařekla jsem se, že tenhle byznys podporovat nebudu. začátek byl náročný a já hodiny řešila, co si koupit můžu a co ne. orientovala jsem se velmi špatně a mnoho informací v té době nebylo. lidi si na mě ukazovali jako na cvoka a ani moji rodiče nehodlali moje rozhodnutí akceptovat a já s nimi sváděla dennodenní boj.

je to patnáct let. situace se za tu dobu o dost zlepšila. informace jsou mnohem dostupnější, i v běžné síti drogerií se dají koupit kvalitní produkty, kvůli kterým neumírali nevinní tvorové. je to téma, o kterém se mluví. prý 70% lidí (celoevropsky) si přeje, aby žádná kosmetika nebyla testovaná na zvířatech. a já se ptám, proč si tedy všichni tihle lidé nevybírají jen takovou kosmetiku, která testována není? je to lenost? pohodlnost? asi obojí, ale hlavně je v tom mnoho ignorace. a taky by to vyžadovalo určité úsilí. pokud mě něco opravdu vytáčí k nepříčetnosti, tak fakt, že lidi nechají za sebe trpět ty nejbezbranější tvory a to jen kvůli mladšímu a krásnějšímu vzhledu. pro svojí potěchu.

a jak to tedy s testovanou a netestovanou kosmetikou vlastně je? častá otázka (či spíš výmluva) zní, vždyť se v evropské unii kosmetika na zvířatech testovat nesmí? ano, to je pravda, ale týká se to jen konečných produktů. nikoliv ingrediencí. a plno firem vyvíjí pořád nové a nové látky, to aby ty vrásky byly méně hluboké a aby pleť byla hladší. a tyhle firmy tyto nové složky testují. a většinou právě na zvířatech. přesto, že jsou možné alternativy. evropská unie se tedy dohodla na úplném zákazu testování na zvířatech od roku 2013. nyní se hlavně na tlak kosmetických firem pokouší tento zákaz oddálit. pokud tedy také patříte k těm, kterým není lhostejné, co svým chováním způsobují, podepište prosím petici a řekněte tak ne kruté kosmetice.

a pokud snad patříte k těm, kteří se do téhle doby o tuto problematiku nezajímaly a přesto chcete něco změnit, tady je seznam firem, které netestují na zvířatech. a co je na tom nejlepší, jsou běžně k dostání. já ještě spoléhám na přírodní kosmetiku s certifikátem BIDH, jako např. weleda, lavera apod. před pár dny jsem našla krásný blog růžový chroust, jehož autorka bebe testuje a recenzuje různé kosmetické výrobky. a jen ty netestované na zvířatech.

zamyslete se prosím, jestli má opravdu smysl způsobovat zbytečné utrpení.