Veggie Parade již po šesté

Již po šesté bude asi největší akce za práva zvířat v ČR a to Veggie Parade. Přijďte se podívat, ochutnat a dozvědět se něco nového. Kromě tradičního pochodu se můžete těšit na zajímavé přednášky, ochutnat veganské jídlo nebo jen potkat nové lidi. Zde je podrobný popis akce a facebooková událstost tady.

Pražský veganský víkend

Je to dost narychlo, ano, já vím. Ale pokud nemáte někdo plány na víkend, o víkendu je plno zajímavých akcí, stavte se, třeba mě někde potkáte.

když písmena mají význam

začínat článek otázkou mi přijde sice trochu hloupé, ale nedá mi to. co čtete? čtete nějaké časopisy, noviny nebo jiné "pravidelníky"? já většinou čtu beletrii, krásnou literaturu. v kabelce mám pořád nějakou knihu a nedělá mi problémy si kvůli tomu ničit záda. moje cestování mhd většinou vypadá tak, že mám naprosto ledový výraz v tváři, sluchátka na uších a v ruce knihu. a celý svět mi po ránu může! ještě před rokem jsem alespoň příležitostně kupovala některé ženské časopisy. baví mě koukat se na obrázky s módou. ale pro těch pár obrázků to nějak začalo ztrácet smysl a ten zbytek nesmyslů bez jediné hlubší myšlenky mě začínal vytáčet. jako kdyby na světě nebyly důležitější věci než hadry, kosmetika a jak správně ojet kluka nebo naopak neojet, jak ho dostat před oltář a zplodit s ním kupu hodných dětiček a tvořit tak rodinku jak z reklamy na ramu nebo jinou ramu. povrchnost. noviny jsou téma sami pro sebe. ty se tváří jen jako nestranné médium, přitom takto získané informace jsou jen jednostranně. u každých novin je hned jasné za jakou politickou stranu kopou, kdo je platí. hledala jsem alternativu a našla ji. jak překvapivě v novém prostoru. časopis jsem si občas kupovala, ale po zkušenostech z jeho začátků jsem ho snad nikdy ani neotevřela a nakonec skončil jako recyklovaný papír v kontejneru nebo jsem do něj oškrábala brambory a vyhodila. asi před rokem jsem ovšem zapomněla všechno čtení doma a tak jsem po určitém otálení přece jen časopis otevřela a začala číst. druhou stranu už jsem hltala a časopis dočetla až do konce. otevřel se mi nový obzor. donutilo mě to o některých tématech začít přemýšlet a vidět širší souvislosti. příští měsíc jsem už nedočkavě čekala na další číslo a tak to zůstalo do dneška. všechna čísla jsou tématicky založená. některá témata považuji za silnější, jiná mě nebaví, ale pokaždé mi to dá podnět k přemýšlení. na plno problémů se dívat z jiného úhlu pohledu. problém před sebou otáčet a pozorovat, jak se každý pohled jiný, jedinečný a unikátní. mám svého prodejce. je to takový starší slušný a milý pán se smutným pohledem. ty oči mě pokaždé skoro rozbrečí. a tak nejen, že si příjemně počtu, ale mám pocit, že alespoň nějak pomůžu. někomu konkrétnímu. a taky mají mnohem hezčí design, než většina komerčních časopisů.

veggie parade

sobota bude nabitý den. od rána budu na infostánku svobody zvířat, abych se pak plynule přemístila na veggie parade. takže kdo ještě nemáte na sobotu plán, přijďte podpořit etické zacházení se zvířaty. v 14.30 vyrazí pochod prahou z náměstí míru do stromovky, kde se budou konat různé přednášky, bude zde workshop přípravy ekologické kosmetiky (na to se moc těším) a samozřejmě nebudou chybět různé veganské mňamky. zakončení koncerty v cross clubu. takže, je snad ještě co řešit?

a co celou akci dělá ještě zajímavější, je fakt, že se potkám/poznám s pixie, kterou zatím znám jen virtuálně a jejíchž názorů si velmi vážím. jejíž blog sleduji od jeho vzniku a který mě značně obohacuje. bude mi velkou ctí pixie poznat osobně. a já vystoupím alespoň částečně ze své anonymity. doufám, že nevadí, že prozradím, že se pixie upsala k nesení transparentu v čele průvodu a já ji budu hrdě následovat.

takže doufám, že alespoň s někým z vás v sobotu nashledanou.

hitlerovy děti

jeden svět. tolik filmů jsem chtěla vidět a jako vždy jsem byla ráda, že jsem stihla alespoň jeden. vítězný snímek hitlerovy děti. dokumentární film izraelského režiséra chanocha ze'eviho. nebudu se bavit o kvalitě filmu z pohledu kamery apod., tomu stejně nerozumím. spíš mi jde o výpovědní hodnotu filmu. velmi otevřené zpovědi vnuků, dětí a jiných blízkých příbuzných nejvyšších posluhovačů režimu adolfa hitlera. všichni mají jedno společné, přestože oni nic neudělali, nesou si pocit viny za to, že jsou součástí rodiny, která se podílela na největší genocidě v dějinách lidstva. každý se s tím vyrovnává po svém, bettina göring se, stejně jako její bratr, nechává sterilizovat, aby na svět nemohl přijít žádný další potencionální masový vrah, praneteř heinricha himmlera katrin se provdala za izraelce a ke všemu napsala knihu, za kterou byla velkou částí rodiny odsouzena. syn hanse franka niklas napsal dvě knihy, ve kterých vlastně svého otce popravil podruhé a to on sám. dnes objíždí školy a poukazuje na nebezpečí, sám skeptický k německému národu, kterému nevěří. nejzajímavější postavou je vnuk rudolfa hesse rainer, sám žurnalista, který se svým izraelským kolegou podstupuje cestu do osvětimi. zde je předhozen stádu mladých izraelců, kteří ho pranýřují. jediný, kdo za ním přijde, je starší muž, doprovázející tuto skupinu, který sám přežil osvětim, s tím, že mu chce podat ruku a že on přece není tím, kdo by se měl vinit. on přeci nic neudělal.

toť ve zkratce popis filmu. film byl jednoznačně hodně emotivní. tito lidé se narodili do rodin, díky kterým si nesou celoživotní stigma. celá německá společnost se do dneška vyrovnává s následky holocaustu, ale tihle lidé musejí ještě víc. jsou nuceni přijmout nějaké stanovisko. jak milovat rodiče, prarodiče, když znají pravdu? a kde je ta hranice mezi láskou k vlastním rodičům a nenávistí kvůli tomu na čem se podíleli? u většiny z těch, kteří ve filmu vystoupili to vedlo až k zavržení své rodiny.

co se mi bytostně nelíbilo, bylo předhození rainera hösse pubertálním izraelským výrostkům. čeho tím chtěl režisér docílit? a doslov toho izraelského žurnalisty byl víc než jen trapný. říká něco ve smyslu toho, že ho to stejně nezajímá, že to bylo příliš rychlé. a že některé otázky nikdy nebudou dořešeny. pokud jsem to tak dalece pochopila. dalším nedostatkem, který sice nemá se samotným filmem  co do činění, jsou titulky. díky tomu, že to bylo v němčině, nebyla jsem nucena titulky číst. stejně mi to nedá a vždycky se alespoň občas kouknu, abych zhodnotila jejich úroveň. troufám si tvrdit, že bych to zvládla líp. marnost a trapnost.

šílená krev (verrücktes blut)

dneska jdu po dlouhé době do divadla. na nové scéně hrají šílenou krev, inscenaci, která vyvolala velké emoce a stala se v německu událostí loňského roku. Mladá učitelka poté, co odebere jednomu ze svých studentů zbraň si svoji multietnickou třídu vezme jako rukojmí. těším se a jsem zvědavá.

teď ale zásadní otázka? jaký je správný dresscode pro novou scénu, neboli, co si mám vzít na sebe? jsem naprosto bezradná a nechci být ano overdressed ani underdressed. poraďte prosím.

skleněný pokoj

"rád bych navrhl víc než jen dům" pokračoval von abt. "chci vytvořit váš vlastní svět. pracovat na něm od základů až po interiér, okna dveře, nábytek. vytvořit nejen základní strukturu, ale i jeho tkáně. navrhnout váš život. ne pouze dům, v nemž budete bydlet, ale životní styl." rozevřel dlaně, jako by právě v nich jejich život spočíval. "vaše obydlí bude uměleckým dílem, nad kterým budou lidé žasnout."

skleněný pokoj - kniha, ve které se snoubí fikce s realitou. autor knihy simon mawer při jedné své návštěvě brna na začátku devadesátých let navštívil i funktionalistickou vilu tugendhat. ta ho okouzlila natolik, že neváhal a napsal o ní celý román. v knize se vila sice jmenuje landauer, ale autor věrně popsal vilu tugendhat - obdivuhodnou, vznešenou a nadčasovou. ani na onyxovou stěnu nezapomněl. zbytek románu je fikce. tugendhatovi měli s hlavními hrdiny románu landauerovými společné jen židovský původ továrníka landauera, dobu stavby vily, útěk rodiny do švýcarska a konfiskaci majetku nejdříve nacisty a následovně komunisty. vše ostatní je románová fikce.

já jsem knihu přečetla jedním dechem a líbila se mi na tolik, že jsem si ji vyžádala na ježíškovi. je krásně psaná a je až s podivem, že je simon mawer jako cizinec schopný reflektovat československou realitu tak brilantně. na pozadí příběhu rodiny landauerových se zrcadlí tragédie celého českého národa. román byl v roce 2009 nominován na nejprestižnější knižní cenu anglicky mluvícího světa the man booker prize. kniha by se měla dočkat zfilmování. režisérem by měl být jah hřebejk.

pohádkový pomeranč

je to zase tady. v pátek. už po páté se v rock café koná akce s názvem pohádkový pomeranč. naši přední tatéři jako již každoročně popustí uzdu své fantazii a na pomeranče, citróny či pomela vytetují pohádkové postavičky. tyto se potom draží a výtěžek jde na vybraný kojenecký ústav. zaručena je dobrá zábava, dobrá hudba a dobré pití. já už se nemůžu dočkat. takže kdo nemáte na pátek plán, doražte, určitě nebudete zklamáni.

tady trochu k namlsání se:

fotka zde

fotka zde

fotka zde

fotka zde

tak co, ještě přemýšlíte, co s pátečním večerem?

diář na 2012 vybrán... jupíííí

o víkendu jsem začala řešit, jaký si pořídím nový diář na následující rok. chtěla jsem něco originálního, praktického a s myšlenkou. nic jsem nenašla a dneska úplnou náhodou se můj problém vyřešil díky článku na tomtu blogu. takže už mám z parazitu objednaný diář na rok 2012. schválně se podívejte na výběr mají mnoho motivů a jeden je krásnější než druhý! už teď se na něj strašně těším. tak co vy na něj?

P.S. ten článek na 11-ti kočkách vřele doporučuji. jde o pěkně zvládnutý rozhovor s krásným mužem s nádhernými myšlenkami a životními postoji. mimo jiné i o veganismu a etice konzumace masa a živočišných produktů.

kulturně

video mapping staroměstké radnice

jsem zase o něco chytřejší. ještě včera jsem nevěděla, že něco jako video-mapping existuje a dneska po tom, co jsem měla možnost vidět, jsem naprostý fanda. bylo to úžasný, nepřekonatelný a skvělý. nedokážu to popsat jinak, než v superlativech. byla jsem tak nadšená, že jsem zůstala, abych to mohla vidět po druhý. velký respekt těm, kteří se na realizaci podíleli. je mi naprostou záhadou, jak někdo dokáže něco tak zajímavého a náročného udělat.

dnes další film z festivalu. žid süß. na rozdíl od včerejšího filmu dnešnímu nemám co vyčíst. smutný film o smutné době. dobře natočený. dobré herecké výkony. jsem ráda, že jsem ho viděla. po třech dnech návštěv kina jsem se rozhodla zítřek bojkotovat. chtěla jsem zůstat doma, odpočinout si a nic nedělat. ale jelikož zítra končí world press photo, tak asi z odpočinku nic nebude a já opět vyrazím do centra. ale chtěla jsem world press photo už před půl rokem vidět v berlíně, byla by škoda si to nechat nakonec ujít.

poznatek dne: můj pes chrápe!