Jak jsem zachraňovala ježky

Tak tenhle byl druhý v pořadí

Minulý týden si takhle kráčím domů, unavená a šťastná, že budu mít konečně volný večer. Jenže osud tomu chtěl jinak. U mě v ulici jsem viděla na silnici ježka, malého, chtěla jsem ho jen přemístit někam mimo silnici. Ale pak mi ježura přišel malý, tak jsem ho vzala domů, kde jsem ho přeměřila a zvážila. A pak zjišťovala, kde by mi mohli dát informace. Přes Zvíře v nouzi jsem našla kontakt na záchrannou stanici. Tam mi bylo sděleno, že ježek je dost malý a že asi zimu nepřežije. Jediné, co mě v tu chvíli napadlo se zeptat bylo: Jak nepřežije? Já ho mám v předsíni! Paní se mě ptala, zda ho mohu přivézt nebo že si pro něj přijedou druhý den ráno. Ale v té době jsem musela být v práci. Podařilo se mi přesvědčit L., aby mě i s ježkem odvezl do Jinonic. Naštěstí se podařilo. Já dala ježka do krabice a jelo se. Paní si ježka převzala, já vyplnila své iniciále a místo nálezu a vše ztvrdila podpisem. L. zaparkoval u sebe (což je pět minut chůze ode mne) a šel mě doprovodit domů. Jaké bylo naše překvapení, když jsem našla druhého ježka na tom samém místě jako toho prvního. Tak jsem volala opět té paní, která byla ochotná druhého ježka převzít, tentokrát u sebe doma. Tak se L. beze slova sebral, šel pro auto a jelo se opět přes půl Prahy. Oba bodlináči dostali podestýlku, krmení i vodu a bude o ně dobře postaráno, aby se mohli vrátit do volné přírody, ať ještě letos na zazimování nebo až na jaře po zimním spánku.

A tady pár informací o tom, kdy ježka zachraňovat a kdy to nepotřebuje. Nejvíc mě bavilo, jak oba dva ježci byli jiní. Ten první byl takový srabík, když jsem ho měla v ruce, celou dobu byl zabalený. V předsíni se hned běžel schovat a vlastně se na mě ani nepodíval. Ten druhý byl pěkný drzoun. Vůbec se mě nebál a troufám si tvrdit, že kdybych mu dala možnost, klidně by mě rafnul. Docela jsem měla problém ho zvládnout a to oba dva měli necelých 150g. Měla jsem strašnou chuť si je oba nechat.

veganská výživová poradna

dneska byl vydařený den. s pixie jsem se potkala přímo po práci. nejdřív jsme zašly do mého oblíbeného loving hutu (ještě aby nebyl, když u nás opravdu moc veganských restaurací není), poté jsme se přesunuly do mé stále oblíbenější kavárny pražírna. nejsem kafař a kafe vlastně už nepiju vůbec, ale vůni kávy zbožňuji. ta vás polapí hned po otevření dveří. aby také ne, když si v této kavárně praží kávu sami. mají nepřeberné množství druhů. kavárna je v polosuterénu, do kterého se vchází přímo z ulice, interiér ve světlém dřevě s přiznanou cihlovou klenbou. prostor zadní místnosti rozdělují knihovničky s knihami a člověk se může nechat pohltit četbou nebo oddat rozhovoru s přáteli. určitě doporučuji dát si cascaru (byť pixie by mi nedala za pravdu), což je nápoj z kávových slupek, bohatých na antioxidanty a kofein. nápoj je příjemně nakyslí a chutí spíš připomíná šípek. rozhodně byste v něm nepoznali kávu. nejbáječnější je, že celá kavárna je nekuřácká. konečně místo, odkud člověk nevyleze smrdutý a vyuzený jak nějaká kýta.

poté jsme se přesunuly na veganskou výživovou poradnu. tady budu tajemná jako hrad v karpatech a místo prozrazovat nebudu. ale alespoň pro určitou představu se jedná o místo spravované anarchistickým kolektivem. byla jsem na celou poradnu vcelku zvědavá, nedovedla jsem si pod tím nic moc představit, ale byla to jedna z nejpodnětnějších akcí, co se přímo veganské životosprávy týče. přednášku spojenou s diskuzí vedl mladý doktor, který se v rámci výzkumu diabetu dostal k většímu počtu veganů a ten fakt, že jsou mnohem méně náchylní na civilizační choroby ho dovedl k důkladnému studiu veganství ve všech jeho zdravotních důsledcích. konečně informace podložené výzkumem a zodpovězené z lékařského hlediska. nic nezastíral, nic nepřikrášloval, nezapomněl zmínit ani bolavá místa veganství, vyvrátil mnoho mýtů. mimo jiné ty o zdraví mléka, o nutnosti pojídání živočišných bílkovin nebo nedostatku železa, pokud člověk nejí maso. a samozřejmě potvrdil to, co už říkají nejnovější světové studie, veganství je zdravý prospěšné a vegani jsou zdravější než masozřavci, mají menší sklony ke kardiovaskulárním onemocněním, k nadváze a i nádorovým onemocněním. možná, že se stanu dalším testovacím králíkem. třeba alespoň něčím budu prospěšná a mohla bych tím přispět jejich studii a odtranění mýtu o škodlivosti veganství. a pro mě to bude mít výhodu, že budu vědět, co mi případně chybí a upravit podle toho jídelníček.

zítra se přijde podívat nějaká slečna na byt, takže možná zase budu mít spolubydlící. neznám jí, ale je to kamarádka kamaradčinýho kamaráda.

levandulový koutek

dneska jsem nešla do práce, neboť mi ráno bylo tak špatně od žaludku, že bych tam asi ani nedošla. naštěstí se mi žaludek během dne uklidnil a odpoledne jsem využila alespoň trochu kreativně a vytvořila jsem si svůj levandulový koutek. levanduli jsem zdědila po sousedce, když se stěhovala. nechtěla ji vláčet s sebou a vyhodit jí ji bylo líto. tak u mě skončil svazek levandule. miluju její vůni, takže jsem se tomuto daru nebránila. neměla jsem žádnou vázu, tak jsem dneska posbírala staré sklenice a trochu si s nimi pohrála. Tady je výsledek:

hitlerovy děti

jeden svět. tolik filmů jsem chtěla vidět a jako vždy jsem byla ráda, že jsem stihla alespoň jeden. vítězný snímek hitlerovy děti. dokumentární film izraelského režiséra chanocha ze'eviho. nebudu se bavit o kvalitě filmu z pohledu kamery apod., tomu stejně nerozumím. spíš mi jde o výpovědní hodnotu filmu. velmi otevřené zpovědi vnuků, dětí a jiných blízkých příbuzných nejvyšších posluhovačů režimu adolfa hitlera. všichni mají jedno společné, přestože oni nic neudělali, nesou si pocit viny za to, že jsou součástí rodiny, která se podílela na největší genocidě v dějinách lidstva. každý se s tím vyrovnává po svém, bettina göring se, stejně jako její bratr, nechává sterilizovat, aby na svět nemohl přijít žádný další potencionální masový vrah, praneteř heinricha himmlera katrin se provdala za izraelce a ke všemu napsala knihu, za kterou byla velkou částí rodiny odsouzena. syn hanse franka niklas napsal dvě knihy, ve kterých vlastně svého otce popravil podruhé a to on sám. dnes objíždí školy a poukazuje na nebezpečí, sám skeptický k německému národu, kterému nevěří. nejzajímavější postavou je vnuk rudolfa hesse rainer, sám žurnalista, který se svým izraelským kolegou podstupuje cestu do osvětimi. zde je předhozen stádu mladých izraelců, kteří ho pranýřují. jediný, kdo za ním přijde, je starší muž, doprovázející tuto skupinu, který sám přežil osvětim, s tím, že mu chce podat ruku a že on přece není tím, kdo by se měl vinit. on přeci nic neudělal.

toť ve zkratce popis filmu. film byl jednoznačně hodně emotivní. tito lidé se narodili do rodin, díky kterým si nesou celoživotní stigma. celá německá společnost se do dneška vyrovnává s následky holocaustu, ale tihle lidé musejí ještě víc. jsou nuceni přijmout nějaké stanovisko. jak milovat rodiče, prarodiče, když znají pravdu? a kde je ta hranice mezi láskou k vlastním rodičům a nenávistí kvůli tomu na čem se podíleli? u většiny z těch, kteří ve filmu vystoupili to vedlo až k zavržení své rodiny.

co se mi bytostně nelíbilo, bylo předhození rainera hösse pubertálním izraelským výrostkům. čeho tím chtěl režisér docílit? a doslov toho izraelského žurnalisty byl víc než jen trapný. říká něco ve smyslu toho, že ho to stejně nezajímá, že to bylo příliš rychlé. a že některé otázky nikdy nebudou dořešeny. pokud jsem to tak dalece pochopila. dalším nedostatkem, který sice nemá se samotným filmem  co do činění, jsou titulky. díky tomu, že to bylo v němčině, nebyla jsem nucena titulky číst. stejně mi to nedá a vždycky se alespoň občas kouknu, abych zhodnotila jejich úroveň. troufám si tvrdit, že bych to zvládla líp. marnost a trapnost.

krása zasněžených hor

jsem velkou milovnicí zimních sportů a prodloužený víkend jsem strávila mimo jiné s dee v hinterstoderu. počasí nám sice přálo jen částečně, přesto to byl super výlet a lyžování taky stálo za to. hned bych se tam vrátila zpátky. a nejen kvůli horám a lyžím, ale i kvůli pohostinnosti a vstřícnosti lidí.

podzim v lese

na hrabalově stezce

v poslední době jsem stále jen někde zavřená, v práci, potom doma, někdy v hospodě. tak málo jsem venku na čerstvém vzduchu. přitom podzim zbožňuju. dneska jsem se rozhodla to napravit a vyrazila jsem na dlouhou procházku. můj pes to ocenil. vyrazili jsme k ségře, ta vzala malého do kočáru a psici a vypravili jsme se po hrabalově stezce. psi se náležitě vyběhali a všichni jsme našlapali určitě několik kilometrů.

těsně předtím, než se rozhodl zdrhnout