ukolébavka na islandský způsob

na tohle jsem narazila někde úplným omylem, ale chytlo mě to za srdce. je to milostná píseň na melodii tradiční islandské ukolébavky v podání björk. tu sice moc nemusím, ale tady je skvostná.

arogance v ryzí podobě

dneska jsem se dostala k tomuhle obrázku:

Obrázek z: PeTA2

v nadpisu je: najdi rozdíl, pod levým obrázkem: prase z masového chovu, vpravo: prase z bio chovu. jsem sice vegetarián a to dost zarputilý a podporuji organizace jako PeTA, PeTA2 nebo naší svobodu zvířat, ale všeho s mírou. výše zmiňovaný obrázek je ukázka arogance, provokace a naprostého oproštění se od racionálního uvažování. a to, co se rozpoutalo za diskuzi pod tímhle příspěvkem bylo prostě jen nechutné házení špíny. chápu, že provokovat a šokovat je někdy jediná cesta, jak vůbec na problém upozornit. co ale naprosto nepochopím, je házet špínu na každého, kdo ke stravování přistupuje zodpovědně a snaží se alespoň nějakým způsobem utrpení zvířat minimalizovat. a tohle je přesně jeden z těch příkladů. špatně toleruji lidi, kteří se od rána do večera cpou masem a masnými výrobky, nikdy se nezamyslí nad tím, odkud maso pochází a jakým způsobem se k hospodářským zvířatům chováme. ale někdo, kdo maso jí minimálně, přemýšlí nad tím, odkud a jak se mu dostalo na talíř, tady nemohu říct ani popel. a přesně tihle lidé se často nakonec vegetariány stanou. a tvrdit, že nezáleží na tom, jaký život zvíře prožilo, že smrt je stále smrtí, tomu bych strašně ráda vrazila facku. a pak se můžeme divit, že vegetariáni a vegani nejsou oblíbení, když se velká část z nich chová jako arogantní blbci. ke všemu, o  nás opravdu nejde, jde o ta nebohá zvířata. tím, že budu militantní nic nezměním. a já jsem hrdá na to, že i mým přispěním se v mém okolí za poslední rok tři další lidé stali vegetariány.

podzim v lese

na hrabalově stezce

v poslední době jsem stále jen někde zavřená, v práci, potom doma, někdy v hospodě. tak málo jsem venku na čerstvém vzduchu. přitom podzim zbožňuju. dneska jsem se rozhodla to napravit a vyrazila jsem na dlouhou procházku. můj pes to ocenil. vyrazili jsme k ségře, ta vzala malého do kočáru a psici a vypravili jsme se po hrabalově stezce. psi se náležitě vyběhali a všichni jsme našlapali určitě několik kilometrů.

těsně předtím, než se rozhodl zdrhnout

melancholia

u mě jsou filmy hlavně o pocitech. na melanchilii od van triera jsem se dlouho těšila. vlastně jsem ji ani nechtěla vidět v kině, chtěla jsem si ten film vychutnat sama. takže jsem čekala, až si ho budu moct stáhnout a předevčírem v noci, když jsem nemohla spát, jsem si ho konečně pustila. kolem mě noc, tma a ta pravá nálada na tenhle druh filmu. sice mi pár lidí říkalo, že ten film je nudný a "o ničem", ale chtěla jsem se přesvědčit. a dobře jsem udělala. mě se líbil. miluju tu poetiku. miluju ty scény. a zbožňuju hudbu, která zalézá až do morku kostí a člověk má pocit, že kdyby se změnil byť jen jediný tón, bylo by to špatně. ani jsem příliš nesledovala dějovou linii, spíš jsem si užívala jednotlivé scény. asi by mi nevadilo vidět je naprosto vytržené z kontextu. a nějak se dokážu ztotožnit s justine, když říká, že země je zlo, že pro ni nemusíme truchlit. že život na zemi je zlo. celý film je takový snový. tak krásně melancholický s krásnou snovou atmosférou.

zelenofialová

dneska mi kamarádka přinesla ze zahrádky. mučenku, hrachor a levanduli.