v úterý jsem byla v aeru v rámci výstavy dekadence now! na filmu antikrist. film je to vskutku dekadentní. nikdy jsem od kontroverzního režiséra larse von triera nic neviděla, ale tenhle film mě "dostal". sice mi trvalo několik dní, než jsem ho alespoň z části zpracovala, ale o to hlubší dojem ve mně zanechal. o čem je asi nemá moc cenu psát, recenzí bylo napsáno dost a pravděpodobně i dost kvalitnějších, než bych kdy zvládla já. přesto ve stručnosti: žena a muž prožívají nádherné milování a nevšimnou si, že jejich asi dvouletý syn mezitím vylezl na okno a spadl. žena se na pohřbu složí a její manžel, který je povoláním terapeut, se jí pokouší pomoci. vydávají se na jejich srub, který nazívají "eden". což samo o sobě zní jako výsměch. končí to tím, že on ji uškrtí, po tom, co se pokouší zabít ona jeho. nejdrastičtější scéna je ta, ve které si ona nůžkami ustříhne klitoris. bezesporu je to velmi drsný film jen pro silnější nátury. ale to není to, co mě na něj zaujalo. líbilo se mi, jak byl natočený. jak byly zachyceny její stavy deprese a jak je prožívala. ten strach a panika byly přímo hmatatelné. nevím, jestli pro někoho, kdo stavy úzkosti a deprese nezažil, to může být stejný, ale já jsem úplně jasně chápala, jak se cítí. chápu, že to asi bude znít nesmyslně, možná až zrůdně, ale ten film mi přišel chvílemi velmi poetický. jediné, co nechápu je jméno filmu.
další zážitek, který jsem měla tu čest si dopřát, byla kniha cesta od cormaca mccartyho. už delší dobu jsem po ní pátrala v knihovně a byla stále vypůjčena. asi před dvěma týdny jsem už odcházela s kupou knížek, smutná, že jsem nenašla cestu. rychlý, kradmý pohled do dnes vrácených knih a co nevidím! bez zaváhání jsem ji čapla. mccarthy za tenhle román získal v roce 2007 pulitzerovu cenu. krátce k obsahu. otec se synem putují sežehlou krajinou po neznámé katastrofě. lidem se vyhýbají, protože dobří lidé už nejsou. vše, co mají si sebou vezou v nákupním vozíků, jídlo hledají v prázdných domech. cílem jejich cesty je pobřeží. ale i tam se ukáže, že naděje už není. otec umírá a syna se ujmou jiní dobří lidé. nedokázala jsem se od knihy odtrhnout, i když byla všechno jiné než pozitivní. autor píše tak poutavě, že si člověk jasně představuje situace, ve kterých se ti dva nacházejí. prožívá s nimi všechen jejich strach a beznaděj. jen..., jen konec mě zklamal. škoda posledních pár vět. kde se najednou ti dobří lidé vzali? co se týče mě, bylo by se mi asi víc líbilo, kdyby konec byl otevřenější a nechával větší představivost čtenáři. možná ale právě závěrem chtěl autor vyjádřit naději. nevím.a na příští týden si ordinuju jen samé pozitivní věci. zamilované komedie, odlehčené romány a možná vezmu na milost i kuchařky.
