pátek 16. března 2012

hitlerovy děti

jeden svět. tolik filmů jsem chtěla vidět a jako vždy jsem byla ráda, že jsem stihla alespoň jeden. vítězný snímek hitlerovy děti. dokumentární film izraelského režiséra chanocha ze'eviho. nebudu se bavit o kvalitě filmu z pohledu kamery apod., tomu stejně nerozumím. spíš mi jde o výpovědní hodnotu filmu. velmi otevřené zpovědi vnuků, dětí a jiných blízkých příbuzných nejvyšších posluhovačů režimu adolfa hitlera. všichni mají jedno společné, přestože oni nic neudělali, nesou si pocit viny za to, že jsou součástí rodiny, která se podílela na největší genocidě v dějinách lidstva. každý se s tím vyrovnává po svém, bettina göring se, stejně jako její bratr, nechává sterilizovat, aby na svět nemohl přijít žádný další potencionální masový vrah, praneteř heinricha himmlera katrin se provdala za izraelce a ke všemu napsala knihu, za kterou byla velkou částí rodiny odsouzena. syn hanse franka niklas napsal dvě knihy, ve kterých vlastně svého otce popravil podruhé a to on sám. dnes objíždí školy a poukazuje na nebezpečí, sám skeptický k německému národu, kterému nevěří. nejzajímavější postavou je vnuk rudolfa hesse rainer, sám žurnalista, který se svým izraelským kolegou podstupuje cestu do osvětimi. zde je předhozen stádu mladých izraelců, kteří ho pranýřují. jediný, kdo za ním přijde, je starší muž, doprovázející tuto skupinu, který sám přežil osvětim, s tím, že mu chce podat ruku a že on přece není tím, kdo by se měl vinit. on přeci nic neudělal.

toť ve zkratce popis filmu. film byl jednoznačně hodně emotivní. tito lidé se narodili do rodin, díky kterým si nesou celoživotní stigma. celá německá společnost se do dneška vyrovnává s následky holocaustu, ale tihle lidé musejí ještě víc. jsou nuceni přijmout nějaké stanovisko. jak milovat rodiče, prarodiče, když znají pravdu? a kde je ta hranice mezi láskou k vlastním rodičům a nenávistí kvůli tomu na čem se podíleli? u většiny z těch, kteří ve filmu vystoupili to vedlo až k zavržení své rodiny.

co se mi bytostně nelíbilo, bylo předhození rainera hösse pubertálním izraelským výrostkům. čeho tím chtěl režisér docílit? a doslov toho izraelského žurnalisty byl víc než jen trapný. říká něco ve smyslu toho, že ho to stejně nezajímá, že to bylo příliš rychlé. a že některé otázky nikdy nebudou dořešeny. pokud jsem to tak dalece pochopila. dalším nedostatkem, který sice nemá se samotným filmem  co do činění, jsou titulky. díky tomu, že to bylo v němčině, nebyla jsem nucena titulky číst. stejně mi to nedá a vždycky se alespoň občas kouknu, abych zhodnotila jejich úroveň. troufám si tvrdit, že bych to zvládla líp. marnost a trapnost.

3 komentářů:

Unknown řekl(a)...

Já taky chtěla vidět několik filmů, hlavně Z popelnice do lednice, ale byl už vyprodaný. Jinak jsem jich taky chtěla vidět víc, tenhle mezi nimi, ale nějak jsem na to teď po rozchodu neměla náladu. Tak snad se brzy objeví na internetu, ráda bych si rozšířila obzory:)

potvůrka řekl(a)...

Ten Z popelnice do lednice jsem taky chtěla vidět, asi nejvíc z nich a dopadla jsem přesně jako ty. Bylo vyprodáno :-(

Veri řekl(a)...

Himl může být zajímavý:-)

Okomentovat