středa 1. května 2013

a co vaše oblečení?

jsem holka jako každá jiná a ráda se hezky oblékám. ráda se líbím. textilní firmy a módní blogy nás zahlcují stále novými trendy, obchody přetékají ve švech a vše je takové líbivé. pak už je jen kousek k tomu, aby si člověk domů hrdě nesl nějaký další úlovek, další kořist. kam tím teď mířím? co je na tom špatného? kromě prázdné peněženky a nedostatku místa ve skříni? mnoho je toho špatně.


všichni z nás asi slyšeli o zřícení budovy textilní továrny v savaru, předměstí dhaky v bangladéši, kde o život přišlo kolem 400 lidí, převážně žen a přes 1000 dalších bylo zraněno. od této továrny braly své zboží i firmy zastoupené na našem trhu jako mango nebo united colors of benetton. adidas dlužil od dubna roku 2011 po zavření fabriky v jakartě 1,8 milionů usd 2800 dělníků. až na nátlak veřejnosti, bojkoty a odstoupení dvanácti amerických univerzit od smlouvy s adidasem se na konec podařilo ke konci dubna letošního roku firmu dotlačit k vyrovnání svého dluhu. možná jste i se vy v loňském roce podepsali pod petici žádající vyrovnání nebo alespoň vyjádřili svůj nesouhlas na facebooku na stránce adidasu. H&M se kdysi vypořádávalo se skandálem ohledně dětské práce na bavlníkových plantážích. z téhle bavlny byla vyrobena jejich bio trička. děsivé na tom je, že tenhle řetězec nám vnucuje termíny jako odpovědná móda a greenwashing je základním stavebním prvkem jeho reklamní kampaně. tohle jsou jen ukázky problematiky módního průmyslu.

mezi největší problémy patří dětská práce, mizerná mzda, která často nedosahuje ani minimální mzdy, natož pak existenčního minima a pak samozřejmě nedostatečně zajištěná bezpečnost práce, kdy chybí potřebné ochranné pomůcky nebo jsou naprosto nedostatečné. dále pak příliš dlouhá pracovní doba, kdy není vyjímkou práce více než 400 hodin měsíčně, kde přesčasy nejsou placeny, neexistující pracovní smlouvy, žádné sociální dávky, falšování dokumentace o odpracované době, přesčasech a platech je běžnou praxí, zaměstnancům je bráněno vytvářet odborové svazy a mnoho dalšího. textilní firmy odmítají přijmout odpovědnost s tím, že oni nejsou vlastníky továren a dělníkům nevyplácejí mzdu. jenže to je pravda jen částečně. to oni tlačí své zahraniční dodavatele k neustálému snižování ceny a právě korporace ignorují nevyhovující pracovní podmínky. přitom jejich zisky giganticky rostou. budou-li ceny i nadále klesat, bude podobných katastrof stále přibývat.

jenže jak z toho ven? optimální by bylo přestat kupovat vše pocházející ze zemí globálního jihu, ale řekla bych, že všichni chápeme, že to je nereálné. tak tedy alespoň omezit spotřebu na minimum. a dále podepisovat petice a apelovat na firmy a dávat jim na vědomí své stanovisko. a jak to tedy řeším já? já v podstatě nekupuji nové oblečení, řeším to second handy. nové kupuji jen spodní prádlo a boty. a vyjímečně něco navíc, ale myslím, že minimálně 90% pokryju z druhé ruky. všeobecně jsem dost omezila nákupy. pokud chcete pomoci, podepiště tady bangladesh fire and building safety agreement, což je apel na firmy, 
který nastavuje jasná pravidla a závazky všech relevantních aktérů. mimo jiné také výši finančních prostředků, kterými by měly přispět k nápravě samotné značky. podstatnou roli hrají pravidelné, nezávislé a transparentní inspekce, které mohou dle řady expertů bezpečnost celkem efektivně zajistit. tady můžete podepsat petici clean clothes campaign za důstojnou mzdu a více informací k tématu tady.

jako u všeho je potřeba začít sám u sebe a pochopit, že zodpovědnost je i na nás. že když koupím oblečení ze zemí globálního jihu, stávám se automaticky i já viníkem. proto se mi potom stává, že v obchodě vidím krev na svých rukách a nakonec radši odejdu, aniž bych cokoliv koupila. celý západ se musí naučit chovat uvědoměleji a pochopit, že konzum je cesta do pekel. ale na výše zmíněném adidasu je vidět, že pokud budeme chtít a dáme to dostatečně najevo, věci se mohou změnit. snažím se věřit na to lepší v lidech.

2 komentářů:

Liška Ryška řekl(a)...

To jsem nevěděla o adidasu :(
Ale nikdy jsem od něj nic neměla, protože nevím, proč bych to dělala.

HaM - tam nechodím, nějakmi to není sympatické od začátku. Jen jednou jsem si tam na doporučení kolegyně koupila podprsenku. Ale už jsem ji vyhodila, vydržela míň než jiné. Mám ale dojem, že moje dvě oblíbené manšestrové sukně, koupené v sekáči, jsou původně HaM.

Připomnělas mi knihu Naomi Klein, co jsem četla. Zabývala se právě mezinárodní dělbou práce a tím, jak dělníci tam vyrábějí za pár šupů něco, co nesmí nikdy vidět v obchodě. Logo a cenovka se tam třeba dává až jinde, aby to neviděli.

Taky o vykořisťování v jižní Asii psal hodně geograf Harvey (jestli si pamatuju to jméno), mám jeho knihu. Nedočetla jsem ji, on je hodně silně levicovej, ale zajímavý to je.
Tvoje odkazy si ještě přečtu.

Kris Tozkousne řekl(a)...

Jsem docela ráda, že mi jde na ruku i můj vkus v poslední době... věci z běžných obchodů mě odpuzují už jen svým vzhledem a tak nemám takové nutkání. Když už v nich něco koupím, bývají to vyřazené věci v brutální slevě, které jsou nějak lehce poškozené... i ze slev profil mají, ale už nižší, alespoň něco. Teď hledám nějakou ultimátní hadrárnu/second hand, nějaký velký je v Holešovicích ne? Nebo máš nějaké tipy? Koukám popravdě i na popelnice a do popelnic... Přijde mi to čistší, než popsaný průmysl.

Je smutné, co se z toho může vyvozovat - že celá ta situace je taková, abychom měli co nejlevnější oblečení. Jenže faktem je, že je to tak, aby měl vlastník firmy největší profit. Je tam vlastně díra... pracovník vyrobí za miniminimum peněz, ty zaplatíš nadhodnocené zboží (tedy ono by bylo ohodnocené správně, kdyby všichni, co se podíleli na výrobě a prodeji dostali řádné množství peněz a péči) a to mezi putuje kam... možná tak ještě na ruku modelkám, co se ti snaží prodat pocit, že ty šaty ti změní život k lepšímu...

Okomentovat